Tajemství krystalů 2 - Krystal Vzduchu [DOKONČENO]

3.kapitola

Probudily mě paprsky vycházejícího slunce. Rozespale jsem se protáhla a zívla. Kluci ještě spali.
Rozhlížela jsem se po lese jestli tu někde nezahlédnu nějakou vílu z mého snu, ale nikde nikdo. Najednou jsem uslyšela zapraskání větviček. Ohlédla jsem se po tom zvuku a vyskočila na nohy. Sehnula jsem se pro nůž na zemi a připravila se, že na mě něco nebo někdo skočí.
Chvíli kolem nás ještě něco praskalo a přibližovalo se to. Těžce jsem polkla.
Z poza stromu vyskočilo jakési malé zvíře. Bylo modrozelené, šest nohou a čtyři oči. Pomalu se ke mě přibližovalo, chvilkami to váhalo než to udělalo další krok. To zvíře jsem nikdy v životě neviděla. Najednou otevřelo tlamu a já spatřila několik malých špičatých zoubků. Zase jí zavřelo a kouklo se to na mě, tak nějak, smutně?

'Zajímalo by mě, co je to za zvíře,' říkala jsem si pro sebe.
'Zkusím mu hodit kousek něčeho. Třeba si ho vezme,' napadlo mě a opatrně jsem se sehla k batohu a vytáhla kousek chleba.

Pozorovalo to každý můj pohyb. Ulomila jsem menší kus a hodila kousek od něj. Postřehl to a pomalu se přiblížil. Očichal si to a když zjistil, že to není nic živého a nemůže mu to nějak ublížit, přešel k tomu blíž. Otevřel tlamu a kus chleba olízl malým fialovým jazykem.
'Že mě to vůbec překvapuje,' řekla jsem si a pousmála se. Asi zjistil, že je to dobré, bez váhání to spolkl. Podíval se na mě smutným pohledem.
„Chceš ještě?“ zeptala jsem se. A buď se mi zdálo nebo to kývlo hlavou na souhlas. Udělal pár kroků blíž ke mně. Ulomila jsem větší kus chleba trochu se přikrčila a natáhla ruku k němu. Nehodila jsem mu to, byla jsem zvědavá jestli se nebude bát a přijde si pro to. Chvíli koukal a uděla několik malých krůčků, byl ode mě ani né půl metru. Z ruky si vzal další kousek chleba. Najednou vytřeštil oči, vydal divný zvuk a utekl. Vstala jsem a nechápala jsem proč to uteklo.

„Co to bylo?“ zeptal se někdo za mnou, stál tam Blaez.
„To nevím, ale nejspíš si ho vylekal“ řekla jsem trochu naštvaně. „Jak jsi se vyspal?“ zeptala jsem se.
„Šlo to. Ty jsi to krmila?“ zeptal se znovu, přikývla jsem. Chvíli jsem se ještě rozhlížela kolem jestli ho někde neuvidím, ale nic. Neukázal se.
Kluci se pomalu probouzeli a začali uklízet věci. Les byl ještě docela dlouhý.
„Kam zamířímě teď, tady se mi už nechce být, když tu nemůžu mít přes noc teplo,“ řekl Mitch s úšklebkem. Sehnula jsem se k batohu a vytáhla mapu, rozložila jí a podívala se kam máme namířeno. Podle mapy jsme byli kousek od západního kmene. Velitelem tam byl jakýsi Clark, moc jsem o něm nevěděla. Otec mi o ostatních bojovnických kmenech nic neříkal nebo si to nepamatuju.
„Za chvíli by jsme měli být u západního bojovnického kmene,“ řekla jsem, složila mapu a dala ji zpět do batohu. Když jsme měli uklizené všechny věci dali jsme se na cestu. Nikdo se s nikým nebavil. Jen párkrát někdo utrousil nějakou poznámku.

O několik hodin později jsme byli skoro u konce lesa, když kolem nás něco proběhlo. Kluci okamžitě zbystřili a připravili si zbraně. Ani já jsem nebyla pozadu. Kolem nás praskaly větvičky, stejně jako ráno se k nám něco přibližovalo. A najednou stály před námi. Tři vodní víly z lesa, o kterých se mi zdálo. A jedna z nich měla na ruce to zvíře, které jsem ráno krmila. Slunce bylo přímo nad námi a prosvítalo skrz větve stromů. Víly vypadaly přesně jako z mého snu. Na sobě měli jemnou látku a přes ní síť, do kterých byly zapletené mušličky. Modré vlasy až k zemi. Usmáli se.
„Jsi tady,“ řekla jedna a udělala krok ke mně. „Na co máte ty zbraně, my vám neublížíme,“ usmála se.
„Člověk nikdy neví,“ řekl Mitch a sevřel zbraň ještě pevněji. Otočila jsem se na kluky a kývla, aby zbraně dali dolů.
„Kdo jste?“ zeptala jsem se.
„Přeci vodní víly,“ řekla jedna a zachychotala se.
Zvíře, které sedělo jedné z víl na ruce seskočilo a přišlo ke mně.
„To je ona?“ zeptala se jedna z nich. Neptala se jedné z víl ani mě, ale toho zvířete, které u mě stálo. Zvíře přikývlo.
„Co je to za zvíře?“ zeptala jsem se zvědavě.
Víla se na mě překvapeně podívala a naklonila hlavu na pravou stranu. Chvilku pozorovala to malé stvoření, které sedělo přede mnou a mělo otevřenou pusu dokořán jakoby se usmívalo.
„To je Mulík," řekla po chvilce.

Najednou se nad námi objevil velký stín.

***
Tak a je tu další kapitola. No snad se vám líbila :) Co může být ten Mulík zač? A myslíte, že se Lauren dozví něco v západním táboře ?? :)