Tajemství krystalů 2 - Krystal Vzduchu [DOKONČENO]

4.kapitola

„Co to bylo?“ zbystřil Donny. Všichni jsme zaklonili hlavu k nebi. Nad námi něco bylo.
„Aaa, to je drak,“ křikly všechny tři víly najednou pisklavým hlasem. A nebyl to jen tak obyčejný drak. Byl to jeden z jeskyně draků. Nejspíš museli někoho vyslat, aby nás našli.
'Krucinál!' zaklela jsem pro sebe.
„To je jeden z Jeskyně Draků,“ řekla jsem všem.
„Vy je znáte?“ zeptala se vyděšeně jedna z víl.
„Potkali jsme je na cestě za prvním krystalem,“ řekla jsem a sledovala draka, který byl pořád nad námi.

„Tak jo, buďte zticha, draci mohou kolikrát slyšet i váš dech,“ řekl najednou Blaez. Všichni jsme se s menšími problémy uklidnili. Dýchali jsme pomalu a pravidělně, nehli jsme se z místa. Zdálo se, že drak už odletí ale najednou praskla slabá větvička, Mulík se pohl. To stačilo k tomu, aby si toho drak všiml.
„Utíkejte!“ křikla jsem.
„Poběžte za námi,“ řekla jedna z víl a rozeběhla se kamsi do lesa. Běželi jsme za ní.
Drak letěl nad námi. Slyšeli jsme za námi praskání větví. Když jsem se ohlédla nebyly to větve, co praskaly. Ale stromy. Drak byl natolik silný aby si vytvořil svou vlastní cestu skrz les. Kácel jeden strom za druhým a ozývalo se hlasité dunění. Byl skoro u nás. Někdo mě popadl za ruku a stáhl dolů. Slyšeli jsme hlasité zařvání.

Po několika minutách možná i hodinách řev utichl. Neviděla jsem na krok, byla tma.
„Kde to jsme,“ zeptala jsem se šepotem.
„V tajných chodbách,“ řekla jedna z víl. Po chvíli jedna vykoukla ven, malou škvírkou mě oslnilo světlo. „Už tu nikdo není, můžeme vylézt,“ řekla a odkryla poklop. Všichni jsme vylezli ven, po drakovi nebyly stopy.
„Děkujeme za záchranu,“ řekla jsem za všechny.
„Rádo se stalo, jednou si to od vás vezmeme,“ řekla víla s úsměvem, přikývla jsem. Když jsem se rozhlédla uvědomila jsem si, že jsme uběhli docela velký kus cesty. Musela jsem vytáhnout mapu a zjistit, kde jsme. Jedna víla mi koukla přes ruku.

„Jsme tady,“ ukázala prstem na mapu.
„Díky,“ řekla jsem s úsměvem. Divila jsem se, že se víly vyznají v mapách, ale to je teď jedno.
„Podle mapy musíme jít tamtím směrem, abychom došli k západnímu kmeni,“ ukázala jsem prstem za sebe. Kluci jen přikývli.
„Máte namířeno do bojovnického tábora?“ zeptala se víla.
„Ano, potřebujeme zásoby na další cestu,“ řekla jsem a sbalila mapu.
„Cestu? Jakou cestu?“ zeptala se víla, která měla na ruce Mulíka. Chvíli jsem váhala jestli jim o tom říct.

„Hledáme Krystal Vzduchu,“ řekla jsem. Víly to nějak nepřekvapilo.
„Dejte si pozor na naše sestry u Jezera vzpomínek, jsou podlé. Nenechte se jimi zlákat,“ řekla víla vážně.
„Dáme si pozor,“ řekl Mitch. Už jsme se otáčeli k odchodu, když mě víla chytla za ruku.
„Vezměte si Mulíka sebou, bude vám nápomocen,“ řekla a podala mi ho do ruky.
„Ale to ne, je váš,“ řekla jsem. Víla na mě ještě chvíli koukala a pořád měla nataženou ruku. Nakonec jsem tedy Mulíka vzala, usmála se. „Tak tedy děkuju,“ řekla jsem.
Mulík mi vylezl na rameno a uvelebil se. 'Že by další pomocník?' pomyslela jsem si a musela se usmát. Víly se s námi rozloučili a popřáli nám šťastnou cestu. Čekala jsem, že se Mulík od nás odpojí na kraji lesa, ale zůstal mi sedět na rameni.
„Takže máme dalšího pomocníka,“ řekla jsem na kluky.
„Zajímalo by mě teda, co umí,“ řekl Mitch.

Stmívalo se a my jsme už byli u brány západního bojovnického kmene velitele Clarka. Kolem kmene byl dřevěný vysoký plot. Zabušila jsem na bránu a z malé věže vykoukl jeden z bojovníků.
„Kdo jste a co tu pohledáváte?“ zeptal se hnědovlasý muž silným hlasem. Podívala jsem se na něj a začala.
„Jsem Lauren Shannonová a tohle jsou mí přátelé. Jsme ze severního bojovnického tábora Shan. Potřebujeme se na noc někam schovat a doplnit zásoby,“ řekla jsem rázně. Bojovník na malý moment zmizel, zřejmě něco někomu řekl.
„Můžete dál,“ řekl a kývl směrem dolů. Brána se otevřela, vešli jsme dovnitř.
„Počkejte tu, velitel John Clark hned přijde,“ řekl bojovník, který nám otevřel, narovnal se, skřížil ruce na hrudi a měřil si nás podezíravým pohledem. Byl menší a silnější. Takový starý páprda.
Mezitím kolem nás proběhlo několik bojovníků. Ženy zaháněly své ratolesti do příbytků.
Všimla jsem si, že k nám kráčí postarší muž. Byl vysoký, šedé kratší vlasy měl ulízlé dozadu. Na pohled dobře stavěný. Na sobě měl klasický oděv. Triko s rukávem, černou krátkou vestu a kalhoty. Za opaskem měl nůž. Když přišel blíž všimla jsem si velkých zelených očí.
„Vítejte, jsem velitel John Clark. Pojďte prosím za mnou,“ řekl hlubokým hlasem. Následovali jsme ho do jeho stanu.

***
Zdravíčko :)
Tak je tu další kapitola, no snad se vám líbila :)