Tajemství krystalů 2 - Krystal Vzduchu [DOKONČENO]

14.kapitola

Šli jsme asi půl hodiny a pořád jsme nic nenašli. Byli jsme tak v půlce jezera. Koukali jsme na všechny strany jestli neuvidíme krystal, ale problém byl v tom, že jsme nevěděli, kde by mohl být a nevěděli jsme jak bude uschovaný. Přeci jen je to krystal Vzduchu. Blaez s Micthem šli přede mnou a Donny šel se mnou.

Na chvíli jsme se zastavili, protože Mitch něco zahlédl ve vodě. Popošli jsme k nim a zahleděli se do vody. Bylo to podobné tomu, co jsem viděla já předtím, ale tohle mělo jakousi červenou barvu, tamto mělo bílou. Chtěla jsem Mitche zastavit aby proto nesahal, ale bylo pozdě. Sáhl pro to a kdyby ho Blaez nezachytil spadl by do vody. Omdlel.

*O 15 let dříve*

Malý Mitch a jeho dva kamarádi Lauren a Donny seděli u nich před chatrčí a hráli si. Jejich rodiče byli na jakési výpravě a hlídal je strýček. Ze dřeva jim Laurenin táta vyřezal napodobeniny zvířátek z lesa.
„Váá, jsem velký medvěd,“ křikl malý Donny. Děti se smály, když k nim přišel strýček. Ale jakoby to bylo všechno pod jednou mlhou.
„Tak co, vy bojovníci, jak si hrajete?“ zeptal se milým hlasem.
„Hrajeme si na lesní zvířátka Donny je medvěd, já sem liška a Micth je jelen,“ řekla malá Lauren.
„Půjdeš si hrát s námi?“ zeptal se Mitch.

Muž přikývl posadil se k nim na zem a vzal si poslední zvířátko, které leželo na zemi, zajíce. Hráli si dlouho do večera.

Když se začalo stmívat strýček je odvedl do chatrče, kde spali všichni čtyři. Uložil je do postele a už se chystal jít.
„Né počkej, vyprávěj nám nějaký příběh,“ žadonil Mitch. Muž se usmál, přitáhl si židli, sedl si na ni a začal vyprávět.
„No dobře,“ řekl s úměvem. „Kdysi dávno, žili tři přátelé. A žili tady u nás v táboře.“
„Vážně? Jak se jmenovali?“ skočila mu do vyprávění Lauren.
„To se nedozvíš, když mi do toho budeš povídat,“ pokaral Lauren a ta sklopila oči, že jí to mrzí. ,,Žili u nás v táboře a byli to ti nejlepší bojovníci z celého tábora,“ pokračoval ve vyprávění a děti hltali každé slovo, které muž řekl.
Když byl u konce vyprávění všechny děti už spali. Ale i tak příběh dokončil až do konce.

„Když se vrátili z dobrodružství, pro tábor to byli ti největší hrdinové. Dobrou noc,“ dokončil příběh. Ještě děti pořádně přikryl, zkontroloval jestli je pořádně zavřené okno a odešel do vedlejší místnosti.

*Přítomnost*

Mitch se zhluboka nadechl a probral se. Přiskočila jsem k němu.
„Jsi v pořádku?“ ptala jsem se starostlivě, jen přikývl a zhluboka dýchal.

'Stalo se mu to, co mě?' bleskla mi hlavou otázka.

Mezitím, co byl Mitch v bezvědomí jsme přišli asi na to, kde by mohl být krystal Vzduchu. Byl na jakémsi ostrůvku uprostřed jezera. Budeme tam muset doplavat. Začalo se stmívat a tak jsme to nechali na příští den. Znovu jsme se utábořili a jako minulou noc se z vody vybořila zářící koule, která osvětlovala část jezera a část okolí.

„Ty Len, pamatuješ si, jak jsme si jako malý hráli u nás před chatrčí s těmi vyřezávanými zvířátky?“ zeptal se mě najednou Mitch. Věděla jsem o čem mluví, proto jsem přikývla. „Kdo byl ten muž, co nás hlídal a večer nám vyprávěl ten příběh?“ na to jsem odpověď už ale nevěděla.
„To nevím, ale byl myslím, že to byl,“ tu větu jsem nedořekla, protože jsem si na to nemohla vzpomenout. V tu dobu nám všem bylo asi pět let. „Proč se na to ptáš?“
„Ale jen tak, víš. Zdálo se mi o tom,“ řekl. Po zbytek noci jsme to nechali být. Hlídku si dneska vzal Donny. Nebylo tu nic co by nás mohlo napadnout. Lehla jsem si a během několika minut jsem usla.

***

Znovu jsem byla u stromu jako minule a znovu tu se mnou byla máma. Tentokrát na sobě měla rudě zářivé dlouhé šaty a hnědé vlasy spletené do složitého copu. Jen tak stála a koukala do dálky. Mlčky jsem se k ní připojila. Stáli jsme vedle sebe nějakou dobu. Pak se na mě otočila a usmála se.
„Jsem ráda, že tě znovu vidím,“ řekla a pohladila mě po tváři.
„I já tebe,“ odpověděla jsem s úsměvem a se slzpu v očích. Vzpomněla jsem si, že v minulém snu mi chtěla něco říct.
„Minule jsi rychle odešla. Co se stalo?“ zeptala se. Musela jsem se nad tím zasmát.
„Víš, kluci dělali rámus.“
„Chci ti něco říct, co jsem minule nestihla,“ jakoby mi četla myšlenky, chtěla jsem se to dozvědět. Jen jsem přikývla a sedla si do trávy, máma si sedla vedle mě. „Ty krystaly, které hledáte, jsou mocné. Ve špatných rukou můžou znamenat zkázu. Na další cestě se budeš postupem času dozvídat několik věcí, které se ti budou zdát nesmyslné. Ale ty krystaly, ty krystaly si nech u sebe. Jemu je nesmíš dát,“ řekla a chytla mě za ruku.
„Komu mami. Victorovi je nedám, neboj se,“ řekla jsem. Ale máma zavrtěla hlavou.
„Nemyslím Victora. Myslím tvého otce, Lauren,“ řekla a já tomu tak doslova nerozumněla.
„Proč ne?“ zeptala jsem se, ale neodpověděla mi, protože se mi začala ztrácet před očima.

***
Zdravíčko 😊
Je tu nová kapitola, snad se vám libila.
Co myslíte, jak to Laurenina matka myslela, že je nemá dávat svému otci?
Budu ráda za názory 😊😘