Tajemství krystalů 2 - Krystal Vzduchu [DOKONČENO]

9.kapitola

Vydali jsme se na cestu. Šli jsme přes několik skal, potoků a kopců. Až jsme narazili na zvláštní a na první pohled magické místo. Bylo tu několik vysokých stromů, kolem poletovali barevní motýli. Snad jsem zahlédla i kolibříky. Skrz stromy prosvítalo několik slunečních paprsků a ty tomu dodávaly na kráse. Všichni jsme tím byli uchváceni.

Nejdnou se vedle nás někdo objevil. Byla to další víla, ale vypadala trochu jinak. Byla menší a na sobě měla šedivé šaty propletené několika korálky a listy. Vlasy měla bílé skoro až na zem zapletené do složitého copu. Oči měla modro-bílé a ve tváři se zdála být smutná. Barvu jejích očí jsem ještě nikdy neviděla. Zaujatě si náš prohlížela.
„Kdo jste?“ zeptala se jemným hlasem. Nikdo z nás nebyl schopen slova. Byli jsme tím lesíkem omámeni. Až po chvíli jsme se vzpamatovala.
„Jsem Lauren a tohle jsou mí přátelé,“ vydala jsem nějak ze sebe.
„Tak přeci jen. Čekali jsme na vás,“ řekla a otočila se k odchodu. Po několika krocích se zastavila a ohlédla  se naším směrem. „Tak pojďte,“ vybídla nás.
Vyšli jsme za ní a následovali jí do toho malého lesíka. Všimla jsem si několika dalších víl, které seděly na zemi nebo stály u stromů. Ale přeci jen tu bylo něco jiného než v lese Vodních víl, jen jsem nevěděla co.

Víla nás zavedla do zvláštního přístřešku postavený z větví stromů. Byl docela veliký, no vlastně obrovský, že by se tam vešlo nejméně dvacet lidí. Vešli jsme dovnitř a kývla ať si sedneme. Když jsem se rozlédla kolem, vypadalo to tu pěkné. Po stěnách přístřešku rostl mech a několik stonků s listy. Zem byla měkká a teplá.
„Jsem Elisa,“ řekla náhle víla, která nás sem dovedla. Pokývla na jednu z víl, která stála u vchodu do přístřešku. Odběhla a během chvilky se vrátila s košíkem. Položila ho před nás. Bylo v ní jakési neznáme jídlo.
„Jsme rádi, že jste konečně přišli. Čekali jsme vás. Jistě jste byli i u našich sester Vodních víl,“ řekla a posadila se naproti nám. „Prosím, vezměte si je to dar,“ a ukázala na košík s jídlem. Kluci se po něm okamžitě vrhli, jen já a Blaez jsme si nic nevzali. Měla jsem zvláštní pocit, že bych to neměla jíst a nebo jsem prostě neměla hlad.
„Ano, potkali jsme je,“ řekla jsem a z pod vlasů mi vylezl Mulík. Když ho Elisa uviděla, vytřeštila oči a zkoprněla. Hned jsem věděla na co kouká. „Ne, nemusíte se ho bát. Je od vašich sester,“ řekla jsem a pohladila jsem Mulíka, který zrovna zívl. Když však spatřil Elisu, zasyčel. Poplácala jsem ho po hlavě aby jsem ho trochu uklidnila.
„Ano, sestry mají takovéhle stvoření moc rády,“ řekla s kyselím oblyčejem. „Jistě máte namířeno k Jezeru vpomínek.“
„Ano, to máme. Musíme ..“
„Musíte najít krystaly,“ skočila mi do řeči a vztyčila ruku na náznak umlčení. „Jezero je odtud jeden den cesty, ale myslím, že to počká. Zdržte se u nás,“ řekla pro změnu s úsměvem. Podívala jsem se na kluky a ti jen kývali hlavou na souhlas.
Když jsem se ale podívala na Blaeze, nebyl z toho zrovna nějak nadšený. Nakonec jsem souhlasila. Na tomhle místě mi bylo z nějakého nepopsatelného důvodu dobře. Elisa jen přikývla a zavedla nás do dalšího přístřešku, ve které jsme měli spát.

Slyšela jsem, jak Elisa něco říká, ale než jsem se stačila otočit, pocítila jsem závrať a spadla jsem jsem na zem. S přimhouřenými oči jsem si všimla, že i kluci leží na zemi. Neměla jsem dost síly a oči se mi zavřely.

Stála jsem v jakési bílé místnosti. Jestli se to tak dá nazvat. Všimla jsem si, že jsou tu i kluci.
„Kde to jsme?“zeptal se Mitch a rozhlížel se kolem sebe. Ale ani jeden jsme nic neviděli. Prostě jen bílo.
„Kdybych to věděla, tak ti to řeknu,“ odpověděla jsem a rozhlížela se kolem sebe. Nebylo tu nic. Jen nekončící bíla plošina. Žádný strom, žádná květina. Dokonce ani žádná zvěř. Stali jsme tu jen my čtyři.
„To jsme jako mrtví?“ozval se Donny s třesoucím se hlasem. Pamatovala jsem si, že jsme byli v tom lesíku s Elisou a byli jsme v přístřešku. Pak nás zavedla do jiného. A.. a pak něco řekla.
„Zaslechli jste, co řekla Elisa?“ zeptala jsem se. Všichni zavrtěli hlavou, že ne. Pak jsem si vzpomněla, že nám víly z Vodního lesa řekly, abychom jsme si na ně dávali pozor. Rozhlédla jsem se kolem a snažila se najít cestu. Jenže to nešlo.

*Mezitím v lesíku*

„Co budeme teď dělat?“ zeptala se jedna víla, vypadala stejně jako Elisa.
„Musíme počkat. Ti dva se jen tak snadno neprobudí,“ ukázala na Mitche s Donnym. „Snědli snad celý košík, hlupáci,“ zasmála se škodolibě Elisa. „Horší budou ti dva. Nic si nevzali,“ a ukázala na Blaeze a Lauren.
Chvíli nad nimi ještě stály a pak se odebraly do svého přístřešku.
„Teď jen počkáme na pana Victora Shannona.“

***
Zdravíčko :)
Tak je tu další kapitola. No snad se vám líbila. Co na ni říkáte ?
Jaký z toho máte pocit ? :)