Možná, že ji probral víc konec oné překážky než Tershino kvílení, každopádně pozvedla svou ruku, která doteď volně visela podél jejího vzduchem strmě stoupajícího těla a opět se pevně chytla svého dvojčete.
Zapomnění bylo těžkou, ale zároveň i poslední překážkou. Během deseti minut z Tarshi bolesti opadli a ona zdráhavě otevřela oči a uviděla, že lehce plachtí po narůžovělém nebi a proplouvají nadýchanými obláčky, které svým tvarem a barvou připomínali šlehačku, když už ji nic nebolelo cítila lehoučký vánek, vánek který jí jemně vískal ve vlasech.
Natáhla ruku a ta proplula skrz kolem letící oblak.
Tersha se otočila a protože právě proplouvali jedním z těch užasných šlehačkovích obláčků, tak jen přes mlhu, ale přece Tarsha viděla šťastný pohled, který byl darován právě jí, tonhle pocit Tarsha, nebo spíš obě dívky, ještě nikdy nezažily. Takový ten hřejivý pocit, kdy se člověk cítí kompletní. Když se vynořili z oblaku, tak se před nimi bez jakéhokoli varovného signálu objevil veliký dům a co dům palác, tak obrovský, že by se do něj v pohodě nacpalo devět slonů a ještě by se mohli v pořádku promenádovat jako po nějaké obří manéži a právě na ten palác teď Tarsha doslova zírala s otevřenou pusou a nemohla od něj odtrhnout zrak.
Když tak přeci jen učinila zjistila, že na ni její dvojče pobaveně kouká a hyhňá se.
,,Nechceš se tam stavit?''otázala se a pokynula k paláci,
,,A-a to smíme?''zakoktala se, protože přes ten vánek, který nepochybně sílil a rychle se měnil ve vítr, mluvit prostě nešlo.
,,Ovšem."křikla na ni, zavřela oči a bylo vidět, jak se soustředí. ,Docela se divím, že se mi nekouří z uší, vždyť mi málem hoří hlava, jak se soustředím.' pomyslela si Tersha a v zápětí se ostře napomenula, jako kdyby byla velmi přísný učitel, který právě zjistil, že se při jeho hodině vesele baví o nějakých lumpárnách. ,No, to teda vidím, jak se namáháš, úplně se z tebe kouří. Koukej se snažit! A už ani slovo nebo si mě nepřej!'najednou sebou trhly a obě mířily směr palác.
Jak se přibližovali k tomu paláci, tak Tarsha viděla, že má podlouhlá úzká okna, hluboko zasazená do stěn z nějakého nevídaného kamene, na každém kameni, kterých bylo požehnaně, bylo něco vyryto, nějaké slovo. Na oknech se zobrazovali živly a na jednom z pěti oken, které bylo výrazně větší než ostatní, byl velký a vysoký muž, muž který byl z poloviny stromem. Pod tím oknem bylo velkými, pět stop vysokými, zlatými písmeny psáno:
Athelin Ronaxteck Pruthin Zeniel Vrynilmyl z rodu nesmrtelných Hněgraftů, vládce Brytnicku.
,Cože? Ale v mém snu, to je muž z mého snu!'Tarsha byla zmatená a zdálo se jí, že už vůbec ničemu nerozumí.
Ale na přemýšlení, urovnání myšlenek nebo na přehrávání snu, už nebil potřebný čas. Dorazili do paláce, který byl sice zvenku kulatý, ale zevnitř byl hranatý a možná i větší, jak šlo poznat, protože celý palác se zkládal z jedné obrovské síně se spoustou sloupů.
,,Tersho, můžu se tě na něco zeptat?"zeptala se Tarsha, ale na oslovenou se nepodívala, místo toho si se zájmem prohlížela síň.
,,Už jsi to udělala, ale další otázkou mě neurazíš."řekla a potichu se zasmála, ale v obrovské síni se to rozlehlo v řev.
,,Kde to jsme? Jak se jmenuje vaše země? Kdo je jejím vládcem? Jakto, že jsme naletěli vesmírem, když na naší zemi být nemůžeme? No a to jsou jen některé z otázek."tohle všechno vychrlila Tarsha na jeden dech a z tázavím pohledem koukala na své dvojče, které bylo po tom nečekaném návalu otázek jak se patří vykulené.
,,Tak abych to vzala po pořadě, jsme v Paláci živlů a nebo se tomu říká..." odmlčela se, bylo na ní vidět, že jí dělá ohromný problém přemýšlet a ostatně, kdo by se jí divil? Po půlhodině soustředění? ,,jo, nojo, už vím Jednací síň a dále si myslím, že jsem trochu přeslechla, doufám, že jsi myslela jak se jmenuje naše země.", podruhé se odmlčela a podívala se na sestru upřeným pohledem, ,,Naše země, no já bych spíš řekla planeta se jmenuje Brytnick a vládne nám Athelin Ronaxteck Pruthin Zeniel Vrynilmyl , ale mi, jako poddaní, né, že bysme nějaké daně platili, mi mu říkáme Athelin Hněgraft, protože je z rodu Hněgraftů. To jsi se, ale všechno mohla dočíst venku na zdech. No a proč jsme naletěli vesmírem, na to je otázka taky v celku jednoduchá, protože a to zjistíš později v hodinách PVDT,"řekla a když se na ní upřel pár nechápavích očí, tak dodala ,,Překonávání Velmi Dlouhých Tratí, jsme použili tak zvané obleťky a ta vede oklikou, tak aby se dalo celou dobu dýchat a mi nemusely přes vesmír."dopovídala zkoumavě se podívala na černovlásku před sebou.
,Už věříš?'zeptalo se něco v jejím nitru, ale ona si neodpověděla. Místo toho otevírala a zavírala ústa, jakoby právě stratila dar řeči. ,Palác živl... Jednací s... obleťk... dvojč... Athel... Brytni... PVD...'hlavou jí vířil nezastavitelný zmatek a ať se snažila, jak chtěla, nešlo si udělat v nových informacích pořádek a nedokázala ani dokončit kloudnou myšlenku.
Tersha usoudila, že bude lepší, když se na chvilku projdou. Sama nevěděla, jestli se takhle rozhodla kvůli Tarshe nebo kvůli tomu, aby se dokázala soustředit na další cestu.
Dívky pomalu a mlčky procházely palác a obě se snažily urovnat tu vířící kaši myšlenek, co naplňovala jejich hlavy.
Tarsha s Tershou v čele obešly sloup a přednimi se rozprostřelo jezero a kolem něj byli nádherní, načechraní, pestrobarevní, zpěvní ptáčci.
,,Ahoj."zabrblala Tersha a znělo to spíše automaticky.
,,To jsou ptáčci, kteří jakoby z oka vypadli tomu, který byl pod tím stromem."vyhrkla Tarsha,
,,No ovšem, vždyť jeden z nich tam taky byl."
Najednou se jezero zahýbalo a vyletěl z něj ptáček, který s nimi byl pod stromem-Athelinem.
Rozhlédl se, přicupital Tershe k nohám a když se sklonila a posadila vedle něj, vyskočil a vyletěl k ní do klína.
,,Zvládl jsi to výtečně a to to byla tvá první cesta!"promluvila Tersha laskavě a oslovený ptáček se jakoby nadmul pýchou a souhlasně zapískal.
,,Víš Tarsho, tihle muniminsští ptáčci a konkrétně tady Pušči,"řekla a ukázala na toho malého drobka, kterého držela v ruce, ,,se dostávají na vaši a naši planetu přes tohle jezírko. Takhle nadšeně vítají skoro každého, jsou velmi milí, ale tahle rošťanda si mě nějak oblíbila. Ta obrovská sova, která patří Athelinovi Hněgraftovi, u tý nemám sebemenší představu, jak by mohla bez použití jezera podávat Mistrovi zprávy." prohlásila aniž by se na ní koukla a pohladila ptáčka ve své dlani.
,,Aha..."řekla zaraženě Tarsha a nervózně si prohrábla vlasy.
,,Jsou velmi magicky silní, dokážou ohromné věci, když chtějí někoho ochránit, či něco získat."pokračovala ignorujíc Tarshino zaražení, i svou zmínku o Athelinově nemalé sově.
,,O-o-o čem mluvíš?"zeptala se Tarsha, které se povedlo urovnat mišmaš ve své hlavě.
,,O muniminských ptáčcích přece."řekla, odložila Pušči na zem a za doprovodu líbezného zpěvu muniminských zpěvných ptáků odešly.
,,Pevně se mě drž."nařídila Tersha.
,,Co?! Snad mě zase nebude všechno bolet?!"vykřikla Tarsha s neskrývanou hrůzou a celá přitom zbledla.
,,Né. Neboj, to už máš za sebou." prohlásila Tersha přidušeně a v zápětí vyprskla smíchy.
