,,Co má být?!"zaječela Tarsha rozhořčeně.
,,Hele myslím, že na první hádku je moc brzo. Ještě jsme ani nedorazily domů."klidnilo ji její dvojče s úsměvem na rtech.
,,Ha ha ha, ležím smíchy."řekla a když se svou slovní přestřelkou ukončily, což trvalo další čtvrthodinu, pustily se znovu do prokousávání teď už růžovým nebem s nadýchanými beránky.
Leťely a nebyly sami, což Tarshu zarazilo, kolem létali lidé, ale někteří byli velice podivní. Například jednou je minul pán, který měl zavřené oči, jakoby přes ně viděl, ale to Tarshu neohromilo tolik, jako kolik bylo těch očí. Když postřehla čtyři páry očí vyjekla a znovu se málem pustila. Kolem letící bytost se zastavila a obě dívky cítily obrovský tlak, vycházející z osmioké bytosti, který jim zabraňoval v cestě. Všech osm očí se pomalu otevřelo a upřelo se na ně.
,,D-d-dobrý den, p-pane Mionpsyli. To m-máme prkený den."zakoktala se a přeřekla se. Osmioký pan Mionpsyli se na ni otráveně podíval, změřil si ji pohledem, jakoby přemýšlel, jestli a kde ji mohl vidět.
,,Á sssleeččna Ssssheill."zasyčel a v koutcích mu posměšně zacukalo. Pak se ale jeho pohled stočil na Tarshu a úšklebek se změnil na pohled plný odporu a nenávisti.
,,Kdo! Cco! Cco too máá zznameenat?!!", zasyčel a Tersha zbledla, ,,Vyy, vyy proradná zzrádkyně! Jjakýým práávem jste se opaváážila tuu, tuu...", na chvilku přerušil své rozhořčené kvílení a usilovně přemýšlel nad vhodnou urážkou, ,,tu chamraď nemagickou! Která je příčinou těch největších katastrof, která se nemůže rovnat s krisami v těch nejsmradlavějších kanálech! Jak jste se opavážila dostat ji až sem! Ty příšerné obludy, ale já to takhle nenechám! Potrestají vás, vyženou vás, až z vás zbyde jen malý nechutný škvor, kterého já pak rozdrtím! Nestane se vám nic co byste si nezasloužila, konečně bude o jednoho zatrachtilého zrádce míň!"byl velmi rozhorlený a dokonce zapomněl sykat.
,,A-ale to né."ohradila se Tersha a Tarsha si připadala trapně, když jen tak přihlížela a oni se dohadovali jen kousek od ní.
,,Aale aale, ccopaak ssse váám nezzzdáá?"protáhl sladce a na oko nevině.
,Vždyť on má hadí jazyk!' uvědomila si Tarsha.
,,Ona je nadaná, není to obyčejný nemagický smrček."bránila ji Tersha se strachem v očích.
,,Žže jee mmagická? Taak aať mmi přeedvede, jaak umíí oovláádat mmagii!"zvrčel a sykavě se zasmál.
,,Ona ještě kouzlit neumí, jak by se to také mohla naučit?"
,,Pak to tedy nedokážete dokázat!", vyhrkl vítězoslavně a opět zapomněl usykávat jednotlivá slova, ,,Půjdete se mnou k samotnému Athelinovi, jen ten nemá tak měkké srdce, aby vás pustil beztrestně!"olízl si hadím jazykem rty, zakmital s ním, uchopil Tershu za zápěstí a nevídanou rychlostí se vrhl vpřed, vláčíc za sebou bledé dívky.
Teď už Tarsha pochopila, proč byla Tersha tak vylekaná, když se u nich pan Mionpsyli zastavil a otevřel svých osm očí.
Když dorazili, tak daleko, že uviděli Brytnick, tak by Tarsha přísahala, že by řekla:jůů a nebo něco podobného, ale v náručí syčícího, osmiokého pána s hadím, kmitajícím jazykem, se k tomu neodhodlala. Ale přesto, i bez toho ,jůů', otevřela pusu a nechala ji dokořán. Před nimi se prostírala velikánská placka, kolem které, fialovo modře zářilo oslňující světlo nebo to spíš vypadalo, jako samotné světlo, ale byla to nenormálně veliká kytka, která obtáčela ,,ostrov" v hladině tmavě modrého nebe.
Pluli obrovskou rychlostí blíž a blíž a pak dorazili až ke květině. Zamířili na jihozápad a pak na severovýchod, ale neocitli se zpět nýbrž na rozcestí, kde zahnuli ne jih a pak na sever a byli tam, byli v pracovně samotného Athelina Hněgrafta.
V místnosti nebylo jediné nezakořeněné dřevo skříně, stoly, židle i stěny vlastnili kořeny. Žádné rostlině v místnosti jakoby nebyl skřiven ani list na větvičce, jen jakoby je někdo poprosil o to aby vytvořily již jmenovaný nábytek.
,,Óó, všššemoocnýý, ssslavnýý, moouudrýý, ucctíívanýý, ssskroomnýý a doobrýý vláádče Bryccniku, Aaatheeeliiineee, doovool aabyych tě poožáádaal oo aaudieencii."zasyčel slizce a úlisně, přičemž si dával záležet na sykavkách v Athelinově jeméně.
,,Věděl jsem že příjdeš Mionpsyli, vítám vás dvojčata Sheillova, vítám vás.", řekl rozvážným, dunivým a pomalým hlasem, ,,Takže vy, Mionpsyli, vy slečnu Tershu Sheill obviňujete, že do našeho světa pašuje nenadané lidi. To by ovšem bylo trestuhodné, ale připomínám vaší krátkodobé paměti, že nemáte právo obtěžovat kolem cestující občany. Také jste velmi chyboval, protože obě přítomné sestry Sheillovy jsou kouzelnice a vy, vy špíno zavánějící nejhoršími splaškami, ihned opustíte tuto pracovnu. Ještě jsem neskončil, protože ty urážky co jste chrlil na nenadané byli velmi obludné a nehezké."mluvil stále stejně rychle, plynule a ani jedinkrát nezaváhal, ani nezvíšil hlas.
Stál v tmavém rohu a nebyl by vůbec vidět, kdyby ho neptozradila svítící květina na jeho zápěstí.
,,Paane! Já ssi vyproššuji abysste mi říkal ššpíno!"
,,Prosím."
,,Jsste ten nejhoršší vládce jakého jssem kdy zažil!"
,,To jste toho moc nezažil, viďte."
,,Ale! No ovššem! Pokud vím tyto dívky mají být již dvě a půl hodiny ve ssvém útulném dětsském domoveččku!"
,,Cože?!"vyjekla Tarsha, ani ji nenapadlo, že by mohly bydlet v děcáku, ale vlastně to bylo logické nebyly plnoleté a neměly rodiče. Tersha k ní vyslala omluvný pohled narozdíl od Miopsyliho, který ji obdařil vítězoslavným a povýšeným pohledem.
,,Ano, to vím a ujišťuji vás, že o ně nemusí mít starosti. Klidně jim to vyřiďte."řekl ozvalo se lusknutí prsty, kořen nějakého ze stromů se vymrštil, vyhodil Mionpsyliho ven a otvor, kterým byl Mionpsyli vyhozen opět velmi rychle zarostl.
Athelin vystoupil ze stínu a posadil se na viditelně velmi nepohodlné židli a začal vyplňovat pergameny nějakými starodávnými runami.
,,Poraďte se slečny."řekl luskl a ze země vyrazily další dva kořeny, navzájem se očistily a pak se spletly do svou pohodlných křesílek.
,,Děkujeme."šeptly dvouhlasně a usadily se.
Všude šumělo listí a pracovna byla též plná svěžího vánku.
Tarsha se začala rozhlížet a pohledem skenovala každičký kousek Athelinovi pracovny. Bylo v ní spoustu svitků, hory roztodivných přístrojů a nejdivnějších tvorů, další a mnohem větší hora svitků a pergamenů a světlo odkud šlo to světlo? Jakoby svítilo z čista jasna, ze vzduchu.
,,Pokud se nemýlím Tersho Sheill, slíbila jste bývalé obyvatelce Brytnicku, Gineir Džuisne, že se zeptáte na jejího syna, ale já vám musím říci, že vím o jeho nadání, ale že ho nemohu přijmout, dosud nebyl v životním nebezpečí, ani na našem území, nemám právo na něj jen sáhnout."promluvil Athelin a pomalu zvedl své černé oči k sedícím dívkám.
,,Ale p-pane! Ten chlapec se učí magii a kdo ví jestli ne černé! Musíte ho přijmout! On..."
,,JAK SE OPOVAŽUJETE SE MNOU TAKHLE MLUVIT?! KDO JSTE, ŽE ŘÍKÁTE NEJMOCNĚJŠÍMU KOUZELNÍKU NA SVĚTĚ I VE VESMÍRU CO MÁ DĚLAT?!"postavil se na odpor vládce Brytnicku.
,,P-promiňte p-pane."píply dívky, ačkoliv Tarsha nic neudělala, tak se také omluvila.
Náhle se ozvalo šoupání miniaturních kamínků na křižovatce, otevřel se otvor ve stěně a vešla velmi přísně a zle vyhlížející žena. Měla ponurý pohled a oči kterými ho sesílala na všechny strany byli ještě ponurejší a pochmurné. Její obličej byl vyzáblí, vlasy, které byly svázány do tuhého drdolu šedé, rudá ústa malá, ale jisto jistě schopná pořádného řevu, nos skoro neviditelný a brada ostrá jako nůž. Na své nechutně kostnaté postavě měla béžovou halenku a kostkovanou sukni.
,,Dobrý den pane Atheline z rodu Hněgraftova, přišla jsem, protože Mionpsyli povídal, že slečna Sheill, která měla být již dávno zpět v dětském domově, je u vás. Dále mi bylo zděleno, že je tu i sestra slečny Sheill a že náš dětský domov bude hostit obě dvojčata Sheillova. Doufám, že mé informace jsou zprávné a prosím vás, abyste mi vidal Sheillovi."prohlásila ostrým a nesmlouvavým, uštěpačným hlasem. Athelin na ni přísně pohlédl, ,,Ano, vaše informace jsou zcela zprávné a jistě, zde máte Sheillovic dvojčata."a jak to vyřtkl, zvedlo se sedadlo na kterém dívky seděly a šetrně je nechalo z něj sklouznout, pak se rozpletlo a větve se vrátily pod zem.
,,Dobrý den madame Yovnr."
,,D-dobrý den."pozdravily postupně a snažily se vyhnout pohledu jejích pichlavých očí.
,,Nashledanou Mistře Atheline."stačily se jen tak tak rozloučit, než se za nimi zavřela stěna a madame Yovnr je vedla, s výrazem, že nic odpornějšího existovat nemůže, k obrovské, zašlé, oprýskané, vlhké a plesnivé budově, která měla nad malými dveřmi nápis:
Dětský domov, madame Yovnr
Když vešli dovnitř, vystopaly do třetího patra a přešli dlouhou chodbou plnou dveří s čísly, dorazily k pokoji číslo Dvěstěpadesátosm.
Tarsha s Tershou vešly dovnitř, pokojík byl maličkatý, stísněný a jako celý dům, vlhký a plesnivý.
Madame Yovnr vyčarovala druhé lůžko, takže se v pokoji skoro nedalo pohnout.
Prásk!
Za obyvateli ložnice se ozvalo prasknutí dveřmi a otáčení klíčem v zámku, to Yovnr opustila místnost a následně zamkla.
,,To je super a mi tu budeme trčet ještě pět let!"rozčilovala se Tarsha.
