středověké cesty osudu

Lord Donthal z Morwoldu 9

V jídelní místnosti bylo napjaté ticho. Donthalovi se potili dlaně a utíral si je do kalhot a doufal ,že se  mu neudělají fleky na kalhotách. Jediné zvuky, které se rozléhaly po jídelní místnosti byly lžíce, které cinkli o talíř vždy, když majitel si chtěl nabrat polévku. 

 Sluhové nosili další a další jídla na stůl až se pod jeho váhou prohýbal stůl. 

,, Takový plýtvání jídlem, když je krize." pošeptal smutně k manželce.

 ,, Tak to jídlo co zbude rozdáš lidem ve městě." Koukla se na manžela viděla ,že je stou myšlenkou spokojen. 

Opřel se o židli a trochu se uvolnil z křečovitého držení těla. Zabubnoval prsty o stůl  a rukou zavolal svého majordoma.

 ,, Ano, pane" Donthal překvapením zvedl obočí. Petr byl štíhlí čtyřicetiletý muž s plavou kšticí ve, které prosvítali šediny. Hubený, dlouhý s jasnýma modrýma očima. Petr byl muž, který měl rád  vše  v pořádku přesně podle protokolu.  Donthala překvapilo právě to ,že se takové chyby dopustil. Petr měl říct ,,Ano, můj pane". Donthal na taková slovíčkaření nikdy nebyl bylo mu jedno jestli tam je to slovíčko můj nebo nemůj.  Donthal se na něj podíval a vzpomněl si jak tou svou holí přetáhl po hlavě kuchtíka, který taky nesprávně popletl oslovení. 

 Došlo mu ,že pořád nic neřekl a že majordomus nervozitou pevně svírá svou hůl. 

,, hudebníci"

,,hudebníci, co je s hudebníkama" Další hrozná protokolní chyba Petr si ji hned uvědomil a spěšně se omluvil. 

,, Kde jsou ? Je tu nuda a hrozný ticho."

 ,,Můj pane, čekají až je vyzvete." Donthal se na něj zas nevěřícně podíval nikdy takový nebyl.

 ,, Petře a kdo mi měl říct že už jsou tady?"

 Petr nešťastně zašoural nohama jako malí děcko, který ví že něco provedlo

 ,, Já můj pane. Omlouvám se." 

Lord pokýval hlavou a máchnutím ruky Petra propustil a s radostí zjistil ,že tu hudbu potřebuje. ,,Asi to dělá strach a nervozita" Potichu zamrmlal.

Jakmile hudebníci spustili svou muziku ze všech spadla nervozita a strach. Kuchtíci mezi sebou žertovali a i lidé kolem stolu se začali bavit. 

,,Zajímavé co způsobí hudba" zamumlal si pro sebe. 

Manželka se k němu otočila s otázkou v očích. On jen pokrčil rameny a řekl si že si musí hlídat samomluvu. 

Král za celou tu dobu nepromluvil ani se jídla skoro nedotkl jen si podmračeným pohledem prohlížel okolí. Veselí, to tak nenáviděl. Miloval když poddaní se mu třásli pod nohama. Začátek večeře byl dobrý, strach z těchto trhanů byl až tak hmatatelný. Ti hudebníci ti všichni to zkazili a budou zato trpět. Jen to pomyšlení na cizí neštěstí mu na rtech zahrál dravčí úšklebek. Zvedl se a sním i jeho osobní stráž. 

Nepoděkoval jak se sluší a patří jen odešel pryč do svého pokoje. 

,, Jen ať se radují za chvíli jim úsměv zamrzne." pronesl klidným vražedným hlasem jeho strážný se oklepal a děkoval ,že nestojí proti němu. 

,,můj pane, kdy máte v plánu zabít Don..." jeho řeč přerušila rána do jeho obličeje. Vykřikl a chytil se za zlomený nos ze, kterého kapala krev. 

,,Hlupáku, může ti být jedno co plánuji a především kdy! A i kdyby bych byl hlupák jako si ty neříkal bych to nahlas. I stěny mají uši ,ale přec ti něco řeknu počkáme si" nekřičel jen měl hluboký zvučný hlas, který se do něj zařezával jako bič. 

,, Ano můj králi, omlouvám se pane." šel za krále, kdyby ho náhodou chtěl poštědřit kopancem do zadnice. Už mu došlo proč Donthala nezabije hned. Bude si sním hrát jako kočka s myší. Hnusilo se mu to. Hnusilo se mu všechno co jeho pán udělal a dělá. Avšak se bál něco udělat ,aby neskončil na útesu s obrátkou kolem krku. Bezděčně se dotkl krku jako by se chtěl ujistit ,že se nějaká neviditelná smyčka neutahuje kolem jeho krku.