Jak se zbavit Sofie

Způsob druhý aneb záhada rudých kalhotek

   Usměvavá slečna za pultem s pokladnou se na mě podivně podívala, když jsem jí podával peníze za jedny červené, krajkové kalhotky. Ignoroval jsem její pohled a s taškou v ruce opustil obchod.
   Když jsem přišel domů, měl jsem ještě hodinu než se Sofie vrátí z práce. Čas mi tím pádem hrál do karet. Vytáhl jsem tedy rudé spodní prádlo a zbavil ho cenovky a další otravných papírků. Na chvíli jsem se zamyslel, jak musí být tahle věc asi nepohodlná. Řekl jsem si, že se na to jednou nějaké slečny zeptám. Přestal jsem myslet na kraviny a začal jednat. Nově zakoupené kalhotky jsem naoko schoval pod postel, kde bylo téměř jisté, že je Sofie najde.
   Seděl jsem u televize a popíjel pivo, když se moje drahá vrátila z práce. Vypadal nad míru spokojená a šťastná. Posadila se za mnou a přidala se k dívání se na televizi. Zeptal jsem se jí, jak se měla a poté, co odpověděla, mi položila stejnou otázku.
„Já jsem měl naprosto obyčejný den," usmál jsem se na ni.
Odpoledne proběhlo naprosto v pořádku a Sofie neměla ani ponětí, že něco chystám. Před spaním si šla dát sprchu. Ujistil jsem se, že moje malé překvapení je na svém místě. Bylo. Už jsem ležel v posteli, když se Sofie vracela z koupelny. Chtěla si zalest do postele, ale něco se jí zamotalo mezi konečky prstů na nohou. Zarazila se. 
,,Co se děje miláčku?" otázal jsem se.
Pozoroval jsem, jak se zohýbá a následně zvedá rudé kalhotky. Chvíli je držela v rukou a prohlížela si je. Pak se podívala na mě. Rychle jsem nahodil překvapený výraz.
,,Co to je Tome?" položila mi otázku.
,,J-já," předstíral jsem zakoktání. 
Moje hnědovlasá partnerka znovu obrátila pohled na spodní prádlo. Opět ho několikrát otočila v rukách.
,,To je dárek pro mě?" řekla nakonec nadšeně.
Zarazil jsem se. Už znovu jsem měl tendenci zůstat se ní dívat s otevřenou pusou. Co se to s tou holkou sakra děje? 
,,A-ano, dárek," tentokrát moje koktání nebylo hrané.
,,Děkuji!" usmála se.
Kalhotky zahodila zpátky na zem a zalezla si do postele. Věnovala mi malou pusu na tvář. Zhasla lampičku, otočila se a za chvíli usnula. Já jsem však usnout nemohl. Už druhý plán mi nevyšel. Nechápal jsem, že mi tohle všechno toleruje. Bylo to víc než zvláštní. Ale hlavně jsem musel zase začít vymýšlet něco nového. A byl jsem si téměř jistý, že nekonečno nápadů mít nebudu.