Jak se zbavit Sofie

Způsob devátý aneb drahá bývalá

   Konečně jsem měl pocit, že jsem vymyslel něco, co musí Sofii dostat do kolen. Byl jsem si jistý, že i kdyby se snažila sebevíc, tak tohle už nepřekousne. Byl to přece tak geniální plán, že by každá holka hned utekla. Připadala jsem si chytrý, dokud jsem jí svůj návrh nesdělil.
„Sofie?" 
Hnědovlasá hlava vykoukla z kuchyně s úsměvem na tváři. Pomalu se ze dveří vynořila Sofie celá a přesunula se za mnu do obýváku.
„Co kdybychom někdy pozvali na oběd Karolínu?" 
„Karolínu? Myslíš tvoji bývalou?"
„Ano, dlouho jsem ji neviděl a tak mi to přijde jako dobrý plán," usmál jsem se na ni.
Sofii na chvíli zmizel úsměv z obličeje a já si už myslel, že je to tady, že jsem vyhrál. Ale byla to jen vteřinka a úsměv byl zpět. 
„Jasně, proč ne. Moc ráda ji poznám," usmívala se od ucha k uchu.
Můj výraz se zkroutil v nepochopení. Já přece Karolínu vůbec vidět nechtěl. Byl bych nejradši, kdybych ji už nikdy ve svém životě vidět nemusel, ale teď jsem nucen ji pozvat k nám domů a ještě na oběd. Najednou jsem si už vůbec nepřipadal chytrý, spíš jsem se cítil jako naprostý idiot. 

   Zazvonil zvonek a Sofie vylezla z kuchyně ještě s rukavicemi na dlaních. 
„Miláčku, prosím jdi otevřít," řekla nadšeně.
Já tak nadšený nebyl, ale vydal jsem se ke dveřím. Stála tam vysoká hubená blondýnka. 
„Karolíno."
„Tome," usmála se.
Pokusil jsem se na ni taky usmát, ale nejsem si vůbec jistý, jak to dopadlo. Spíš jako kdybych měl zácpu.  Pozval jsem ji dovnitř. Sofie znovu vylezla z kuchyně, ale tentokrát bez rukavic.
„Zdravím," usmála se na Karolínu a šla jí podat ruku.
Sofie nám všem na talíře rozdala lasagne, které voněly přímo fantasticky. 
„Dobrou chuť," popřála nám všem a dali jsme se do jídla.
„Tak co pořád je tak hrozně otravný?" vyzvídala Karolína.
Sofie se zasmála.
„Nejsem si jistá. Já ho potkala už úžasného," usmála se.
Cítil jsem, jak se na mě Karolína zkoumavě podívala. Ty dvě se bavily, jakoby se znaly už bůhví jak dlouho a jako by snad byly nejlepší kamarádky. Připadal jsem si, že vůbec nevnímaly, že jsem u toho stolu taky. Nakonec se Sofie zvedla, aby odnesla špinavé talíře a přinesla nám jahodový koláč. 
„Sofie, to vypadá skvěle. Že Tome?" otočila se na mě Karolína.
„Cože? Jo, jo jasně," souhlasil jsem.

Obě se na sebe usmály.
   Konečně jsem za Karolínou zavřel dveře. Byl jsem rád, že je pryč, i když jsem se obával toho, že by ji Sofie mohla pozvat znovu. Došel jsem za ní do kuchyně. Chvíli jsem ji pozoroval, jak umývá nádobí.
„Sofie, vy dvě jste se už někdy dřív potkaly?" zeptal jsem se.
Otočila se na mě s talířem v ruce a úsměvem na tváři.
„Samozřejmě že ne."
„Dobře, dobře."
Vrátil jsem se do obýváku a pustil si televizi. Za chvíli si přisedla vedle mě. 
„Bylo to pěkné dopoledne," usmála se a položila si hlavu na moje rameno.

„To určitě bylo," odpověděl jsem.
Nemohl jsem pochopit, že tohle nevyšlo. Byl jsem si tím tak jistý. Ale díky tomu jsem si začínal být jistější tím, že Sofie opravdu něco chystá. Tohle její trpění totiž rozhodně nebylo normální. Co jen to vyvádíš, Sofie?