Jak se zbavit Sofie

Způsob pátý aneb jak vaří maminka

   Byl zrovna jeden z těch dnů, kdy vařila Sofie. Pro mě to znamenalo, že jsem si mohl hodit nohy na stůl a v klidu odpočívat. Ale pro ten den jsem se rozhodl udělat něco trochu jiného. Nezůstal jsem sedět v obýváku. Šel jsem za Sofií do kuchyně a pozoroval jsem ji, jak vaří. Díval jsem se tiše. Jen občas jsem se trochu uchechtl. Ona se na mě vždy podívala, ale neřekla vůbec nic. Hned se dala zase do vaření. 

   Když už měla jídlo naservírované na talíři, posadili jsme se u jídelního stolu naproti sobě. Jako vždy jsme si popřáli dobrou chuť a dali se do jídla. Popravdě, miloval jsem, jak Sofie vařila. Ale to se mi pro tuhle chvíli nehodilo. Tak jsem využil svých dětských kurzů hraní. Vidličkou jsem předělával jídlo z jedné strany na druhou. Občas jsem si kousek dal do úst a pak ji zase položil na talíř. Natáhl jsem se pro sůl, abych si jídlo dosolil. Tím jsem upoutal její pozornost, věděla, že sůl nesnáším.
„Nejsi nemocný Tome?" zeptala se ustaraně.
„Vůbec ne, miláčku," usmál jsem se.
„Tak ti to snad nechutná?" vykulila svoje velké hnědé oči.
„No víš, měl jsem chuť spíš na to, jak vaří moje mamka," začal jsem.
„Tak to se omlouvám," řekla a začala zase jíst.
„No jo, ne každý umí vařit, jako moje mamka," pokrčil jsem rameny.
Sofie ani nezvedla pohled, jen se věnovala svému jídlu. 
„Vážně bys měla s tím jídlem ubrat." 
„Dobře."
Složila příbor a talíř i ze zbytkem jídla odnesla do kuchyně. Když nebyla v jídelně, rychle jsem do sebe naházel trochu jídla. Pak jsem si šel sednou zpátky do obýváku. Přemýšlel jsem, co jsem vlastně za člověka. Vykládám hubené holce, že je tlustá. Skvělé kuchařce říkám, že neumí vařit. Snažím se, aby to vypadalo, že ji podvádím. A to všechno jen protože ještě nejsem připravený na vztah, který už mám. Nechci ještě bydlet společně. Nemyslím na svatbu a už vůbec ne na děti. 
   Sofie se posadila vedle mě. Položila si hlavu na moje rameno. Usmál jsem se. Pak mi došlo, že tohle nechci a úsměv mi zmizel. Chci si jen užívat! Sakra Sofie! 

„Příště se pokusím vařit líp," pronesla.
Chtěl jsem říct něco milého, ale nemohl jsem si to teď pokazit. Musel jsem být dál takový. Jinak bych se jí už nikdy nezbavil. 
 „No jako máma asi nikdy vařit nebudeš."
Nic neřekla. Sundala hlavu z mého ramena. Odešla do vedlejší místnosti. Po chvíli jsem slyšel její hlas. Telefonovala. 
„Ahoj Moni."
Ach její sestra. 
„Víš jak jsme mluvily o té věci?"
O jaké věci sakra mluvily? 
„Ano, je to pořád horší a horší."
Mluví snad o mně?
„Nevím, jak dlouho to ještě zvládnu."
Doufám, že mluví o mně!