Jak se zbavit Sofie

Způsob třetí aneb drahá sestra

   Sofie byla nadšená, když jsem souhlasil, že s ní pojedu na návštěvu k její milované sestře. Nebyl důvod nesouhlasit. Naopak mi to spíš hrálo do karet. Monika byla Sofii neuvěřitelně podobná, dlouhé hnědé vlasy, bezchybný opálený obličej a veliké zelené oči. I když jejich věkový rozdíl činil dva roky, vypadaly jako dvojčata. V hlavě mi díky tomu vznikl další plán, který byl tentokrát opravdu zlý. Avšak já už začínal být zoufalý. 
   Zastavil jsem auto a oba jsme vystoupili. Sofie se protáhla. Usmál jsem se na ni. Nemuseli jsme ani zvonit a Monika už otvírala dveře. Věnoval jsem ji mnohem větší úsměv. Sestry se začaly objímat. Protočil jsem oči a čekal až přestanou. Překvapený jsem se nechal Monikou také obejmout.
„No taky tě rád vidím," zasmál jsem se.
Hodil jsem očko po Sofii, abych viděl její naštvaný výraz. Jenže na jejím obličeji byl stále úsměv. Monika zašla dovnitř a já se posunul blíž k mojí polovičce.
„Je zajímavé, že vypadá mladší jak ty," pronesl jsem.
Trošku zvláštně se na mě zašklebila, ale jen na chvilku. Pak se zase usmála. 
„Asi už stárnu no," zasmála se nakonec.
Párkrát jsem zamrkal. Popravdě to byla ta největší lež jakou jsem jí mohl říct. Bylo jí teprve dvacet pět a vypadala víc než dobře. Teď zní skoro nepochopitelně, proč se jí tak usilovně snažím zbavit. Všechno se totiž stalo moc rychle vztah, společné bydlení, rodinné návštěvy a mě najednou došlo, že tohle od života ještě nechci. 
   Seděli jsme všichni tři na gauči. Sofie a Monika vedly nějakou debatu, které jsem absolutně nerozuměl. Takže jsem jen pil čaj a schválně pořád koukal na starší ze sester. Monika si nejspíše všimla, že na ni koukám a sem tam po mně taky koukla. 
   Obě sestry se odebraly do kuchyně s tím, že nachystají nějaké jídlo. Snažily se mluvit tiše, ale já část jejich rozhovoru stejně slyšel.
„Sof, on na mě pořád tak kouká."
„Ignoruj to."
„Nevadí ti to?" Monika zněla překvapeně, stejně jako já byl. 
„Vůbec ne, já totiž..."
Pak už ztišila hlas opravdu natolik, že jsem neslyšel vůbec nic. Zrovna to začínalo znít zajímavě. A chvíli poté jsem z kuchyně uslyšel smích sester. Vrátily se do obýváku a na stůl položily jídlo. Bylo to vážně dobré.
„Dneska ti to sluší Moniko," usmál jsem se.
„Děkuji," oplatila mi úsměv.
Potom se po sobě se Sofií velice divně podívaly. Začínal jsem mít divné tušení. Cítil jsem se zmatený.
   Konečně jsme seděli zase v autě a mířili domů.
„Jsem rád, že jsme navštívili tvoji sestru."
„To jsem viděla," usmála se Sofie.
Tohle znělo aspoň trošku naštvaně. Že bych s ní aspoň trochu pohnul? Pak se ale začala smát a praštila mě do ramene. 
„Jsem ráda, že jsi se mnou jel."