Hvězdná brána: Otázka věrnosti

KAPITOLA 8: BITEVNÍ POLE

Zdálo se to tak dávno a přesto... Znovu v tváří v tvář smrti. Kolik mu bylo, když šel poprvý do války? Dvacet jedna? Vietnam ho uvítal docela drsným způsobem do života dospěláků, protože teprve poté, co se setkal s několika mrtvými těly, pochopil, jak mladý blbec byl. Ale co, furt lepší než se nudit za katrem. To už radši dal přednost těm zraněním.

A po Vietnamu přišlo Východní Německo, snad nezpackanější mise jeho kariéry. A pak válka v Perském zálivu... Střel, přežij, zopakuj. Přitom poslouchej velitele, byť by to byl sebevětší trotl. A těch v armádě pracovalo dost. Začínalo to být trochu únavné. Ale nikdy ani na okamžik nezapochyboval nad tím, jestli stojí na správné straně.

Když si Jack nelibě prohlížel vzbouřence, pochopil, že na tohle už nemůže spoléhat. Ale stále při sobě měl Teal'ca. A vedle něj si každý připadal o dost jistější.

Přítel se na něj zadíval a tiše přikývl. O'Neill se ani nepokoušel vyptávat, co se mu snažil sdělit. Namísto toho pohlédl směrem k cíli jejich putování. K pozlacenému paláci, který v písečné pustině zářil jako drahokam. Všiml si, že ho už z obranných věží začali bombardovat. Kadence maximálně jedna střela na pět minut, ale vzhledem k okolnostem se to zdálo až přehnané.

„Plukovníku?" oslovil ho opatrně Tegorr.

Jack potřásl hlavou a nechápavě se zachmuřil. „Promiňte, nedával jsem pozor."

Zachránil ho Teal'c. „Velitel jaffských jednotek se nám chystal předat plán útoku a naši úlohu v něm, O'Neille."

„Super. Prozatím se zdálo, že nemusíme nic vědět," hbitě popíchl vzbouřence.

Tegorr nechal jeho poznámku bez komentáře. „Budeme je bombardovat, dokud se dostatečně nepřiblížíme. Následně je naším úkolem přimět jich co nejvíc odtamtud vylézt, protože to, co opravdu nechceme, je, aby se pokusili utéct chodbami. Mám u východů hlídky, ale ty by toho moc nedokázaly. Pokud se do hodiny nevzdají, bez milosti vnikneme do paláce. Vy..." Ukázal na ně zkřiveným ukazováčkem. „Vy spolu se mnou půjdete na místo, které většina svědků označila jako Jahovu skrýš. Postarali jsme se, aby úniková chodba nebyla přístupná."

„Jak?"

„Máme v paláci mnoho zvědů, plukovníku. Ti pochopitelně dávno vyklidili území, alespoň tedy byli předem upozorněni, že pokud to neudělají, v boji o palác zemřou."

„To je... férový."

„Ano. My jsme, ať už věříte čemukoli, neskutečně čestní."

„Ovšem. Nemusíte si o nás dělat starosti, Tegorre. Vybrali jsme si, s kým do této bitvy půjdeme."

„Věřím, že ano. Nyní mě omluvte. Musím promluvit ke svým mužům."

Jack s Teal'cem sledovali, jak od nich velitel odchází, načež plukovník tiše poznamenal: „Nevěří nám ani slovo."

„Vskutku."

„Na tom nesejde. Dostanem se k Jahovi a ke Carterové, a pak mizíme."

„Pokud Daniel, Jacob a Selmak neuspějí, pravděpodobně nás všechny zajmou."

„To je fakt. Musíme být zkrátka rychlí." Odmlčel se. „Nevěříš mi snad?"

„Vždy počítám s rizikem smrti," odpověděl Jaffa klidným hlasem. „Ale nikdy jsem nezapochyboval, že jsem zvolil správnou stranu. O to se nemusíš obávat, O'Neille."

Jack se mírně pousmál. „Teď ale zníš jako já, když něco nakecávám vzbouřencům."

Teal'c zvlnil rty a chystal se reagovat, ale to už si Jack všiml, že se Tegorr drápe na stupínek. „Je to tady," zašeptal a kývl jeho směrem.