Hvězdná brána: Otázka věrnosti

KAPITOLA 4: NÁVRAT ZTRACENÉ BOHYNĚ

Goa'uld Jah seděl na pozlaceném trůně a nedůtklivě poklepával dlouhými nehty připomínající nestvůrné drápy. Jeho pohled byl zadumaný a plný vrásek obav zdájící se být den ode dne výraznější. Od bledé pleti se mu odrážely zbytky slunečních paprsků, které se skrz masivní zdi a malá okna dostaly.

Jaffa, jenž před ním klečel na jednom koleni s hlavou skloněnou tak, že se téměř dotýkala podlahy, se snažil působit co nejvíc neviditelně. Věděl, že se jeho bůh nachází v rozporuplném stavu a už několikrát na vlastní kůži poznal, jak chutná jeho hněv. Patřil sice k mladším, ale už chápal, že není moudré otevřeně hovořit a hrdě stát před bohem.

Jah si Jaffu prohlížel s nechutí, ale musel uznat, že mu jeho oddanost lichotí. Po chvíli váhání vstal a napřímil se, po pomalých děsivých krocích po schodech se k němu přiblížil a odfrkl si. „Pokud se nedokážeš svému bohu podívat do očí, když pro něj nemáš příznivé zprávy, pak jsi zbabělec."

Jaffa k němu váhavě vzhlédl. „Můj pane, nepokoje sílí. Vzbouřenci se zmocnili třech obranných věží a kult bohyně Eset..."

„Myslíš kult mrtvé ženy vydávající se za bohyni," opravil ho mrazivě.

„A-ano, pane. Tento kult získává další následovníky. Nebude trvat dlouho a budou dost mocní, aby zaútočily na palác."

„Nemají mé pokročilé zbraně," namítl Jah věcně. „Jaké jsou jejich šance?"

Jaffa zahanbeně sklonil hlavu. Už chtěl promluvit, ale slova se mu zadrhla v hrdle.

„Mluv," poručil mu. „Hned."

„Vašimi velkolepými zbraněmi sice nedisponují, můj pane, ale naproti mají velkou početní převahu. Už k nim zběhlo mnoho Vašich Jaffů. Navíc se pravděpodobně spojili s nějakým vzdálenějším bohem, který k Vaší Mocnosti nechová přátelské vztahy."

Jah se zamračil a obešel svého bojovníka. Vypadal jako sup chystající se k hostině. „Jak je na tom náš časový náskok?"

„Pane... Vaši vědci, ukořistění z jiných planet, se domnívají, že čas už nepůjde napravit... a postupně se tato planeta zhroutí."

Jah přistoupil k mrtvému tělu dívky, které leželo na stolci v rohu. Opatrně k němu přešel a vytáhl z něj srdce.

„Ještě teplé," poznamenal. „Mladé. Bažící po vášni, plné snů... Všechno je to cítit, slyšet...dokážu to nahmatat."

Jaffa potlačil znechucení. „Jste bůh, pane. Jste všemocný a vševědoucí."

Rozesmál se. „Víš, kdy a jak potěšit. Tví bratři by se od tebe měli učit." Zvážněl a ušklíbl se. „Jistě jsi už uvažoval, nemáš-li se k nim přidat. Jestli nestojíš, řekněme, na slabší straně."

„Nikdy bych ani nepomyslel na zradu. Jste můj bůh a já váš služebník."

„Jen hlupák by nezvážil rizika a odměny vyplývající z dezerce," odvětil skepticky. „Ale je vidět, že máš oddanost v krvi. A to bohové oceňují." Odmlčel se. „Ale dovol mi říct, že ty vědci jsou naprostí hlupáci. I já vím více než oni... no, to je vlastně přirozené, ale měli by znát víc. Nevím, proč je vlastně chovám." Potěžkal si srdce v ruce. „Měl bych je zabít." A v tu chvíli prudce stiskl srdce. Krev z něj potřísnila podlahu kolem.

Jaffa ovládl své žaludeční šťávy, ale nedokázal přestat hledět na podlahu a krev ještě kapající z Jahovy ruky. Goa'uld se rozesmál. „Víš, jak si k sobě bohové kdysi vázali své služebníky?"