Hvězdná brána: Otázka věrnosti

KAPITOLA 9: VYŠŠÍ ZÁMĚR

Ženský křik. Pronikal jí myslí jako vroubkovaný ostrý střep. Jedním jednoduchým pohybem jí odřezával od poklidného snění. Tam a zase zpátky. A znovu a znovu. Pořád dokola, jak zvrácená hra na schovávanou. Že by další z Jahových mučících praktik? napadlo ji. Netušila. Mysl jí zrazovala. Věděla jen to, že to bolí. Příliš... bolí. Příliš na to, aby mohla spát. Aby mohla zůstat v tmách. A že ta ostrá řezavá bolest jen tak sama od sebe nezmizí. Bránila se. Bránila se jako lvice, máchala kolem sebe, ale naprosto zbytečně. Nevěděla, proti čemu se má bránit. Neměla nic než holé ruce a holý život.

Byla slabá. Plíce se jí zdály být plné vody, hrdlo suché a vyprahlé. S každým nádechem jí procházel tíživý chlad. A hlava... bože! Rozbitá snad na tisíce kousků. Nebo se jí to tak alespoň zdálo.

Věděla, že se musí pohnout, ale stejně tak věděla, že jí k tomu nezbývají síly. Prohnula se pod tíhou bolesti a zaskuhrala...

„...art...ová!"

Jakýsi nový zvuk ji probral z agónie.

Někdo ji volal, někdo s ní třásl... Cítila sílu v pažích toho cizince. Snažila se vzpomínat, co jí připomínaly, ale zasáhla ji jen vzpomínka na Jahův úšklebek.

„Carterová!"

Ale ten hlas nezněl nepřátelsky. K smrti se však bála otevřít oči. Co když byla mrtvá? Co když neuvidí vůbec nic, jen nějakou nekonečně hlubokou propast pod sebou, a bude padat tak dlouho, dokud úplně nezešílí a nepřestane vnímat?

„Carterová! Musíte vstát!"

Nějaký vrozený instinkt překonal její ustrašenost. Pomalu otevřela oči a podívala se na skrze světlo se rýsující siluetu dobře stavěného muže v uniformě. Nedokázala se soustředit, ale všimla si pár dalších detailů. Prošedivělých, kdysi hnědých vlasů. Čokoládových přátelských očí...

Drobné útržky ji utvrdily ve skutečnosti, že mu může důvěřovat. Prohnala se jí vlna úlevy doprovázená slzami. „Pa-pane?" oslovila ho váhavě.

Nereagoval. Namísto toho se podezdřívavě rozhlédl kolem. Nedůvěřivě přitom mhouřil své hřejivé oči. Nakonec se k ní opatrně natáhl. „Není čas," oslovil ji opatrně. „Musíte pryč." Chytil ji za rukáv a pomohl slézt z postele. Celá se chvěla a nedokázala se ovládnout. Pohnout jediným svalem. „Slyšíte mě? Nejste v bezpečí. Dostaňte se ke dveřím."

Opatrně se postavila na třesoucí se nohy. Trvalo jí dlouho, než rozeznala nějaký obrys obdélníku. Namáhavě se k němu dobelhala a sotva u něj se zapřela lokty. Něco jí steklo po tváři. Vystrašeně sebou cukla a opatrně si prsty rozmazala čůrek krve. Chvíli na načervenalé prsty zírala, jakoby se snažila přijít na to, odkud vzešly.

Vnímala, jak si stoupl po jejím boku. Naklonil se k ní tak, že cítila vůni jeho těla. „Najděte kliku."

Skrz náhlou tmu neviděla zhola nic. Ani se nepamatovala, kdy se tak zatáhlo. „Ale pane, tady žádná..."

„Musíte najít kliku," trval na svém.

Jeho naléhavost ji probrala z váhání. Její oči nedokázaly nic rozeznat, a tak se spoléhala na své třesoucí ruce. Přejížděla po hladkém povrchu. Chvilinku. Chvíli. Dobu. Nic. Nic kromě rovné plochy dveří, nic, čeho by se mohla zachytit.

„Není tu," oslovila ho váhavě. Vyděšeně se k němu obrátila, ale už tam nestál. Polkla. „Není tu," zopakovala o dost nervózněji. Stále žádná odpověď. Srdce jí tlouklo jako o závod. „Pane? Slyšíte mě?" Zoufalé, tíživé ticho. A její zhmotňující se strach. „Prosím, odpovězte. Prosím!" zakřičela zničeně a zoufale padla na kolena. Schoulila se do klubíčka a propukla v pláč. „Prosím! Pane! Nenechávejte mě v tom samotnou. Jacku...!"