Petr Lexa -) učitel, milenec, životní láska? [DOKONČENO]

27. Díl - KONEC

D: "Dobrý den pane učiteli... Potřebuji si s vámi promluvit."

Sundala si kulich a tím mi znovu připomněla, jak moc jí ty modré sluší.

P: "Ahoj Diano, Asi vím proč tu jsi. Posaď se."

D: "Děkuji, ale radši postojím."

Pochopil jsem její jednání. Má strach. Bojí se mě.

P: "Diano, chápu, že se mě bojíš, ale tady jde o Tvůj život."

D: "Jak to můžete vědět?! Jste snad vy, kdo za tím vším stojí?"

P: "Ani v nejmenším. Byl to tvůj otec"

Pohled Diany:

Při jeho posledních slovech se mi zatajil dech.

D: " Jak to můžete říci s takovou jistotou? Vždyť ani nevíte, kdo to byl."

P: "Bohužel, znal jsem ho a byl to horší muž, než si vůbec dokážeš představit."

Mlčela jsem. Co když má opravdu pravdu? Otce jsem skoro neznala.

P: "Tvůj otec byl vrah. Zabil Báry tátu a ona se chce pomstít."

D: "Ale co to má co společného se mnou?"

P: "Chce zabít tebe."

D: " To není možné..."

P: "Chci po tobě jediné...Ukryj se, Uteč někam, kde tě nenajde, ale rychle! Ví, jak vypadáš a po druhé už nemine."

S jeho posledními slovy jsem utekla pryč. Bylo mi jedno, že tam zůstala bunda nebo čepice. Byl už jen jediný člověk, co mě mohl zachránit nebo zabít. ONA.

Pohled Báry:

P: "Chci po tobě jediné...Ukryj se, Uteč někam, kde tě nenajde, ale rychle! Ví, jak vypadáš a po druhé už nemine."

Dořekl. Slyšela jsem, jak utekla z místnosti. Petr si to ani neuvědomuje, ale neuvěřitelně mi pomáhá.

Nejsem tak krutá, jak si oni dva myslí. Chci jen pomstu a díky tomu, že je Dianin otec již mrtvý, stačí jí pouze ublížit.

Člověk by si řekl, jak jsem je mohla slyšet. To se ale musíme vrátit o pár dní zpátky...

Flashback:

B: Petře!!! Bála jsem se, že už tě nikdy neuvidím!!

P: Báro? Co to děláš? Proč mi skáčeš kolem krku a tváříš se, že mě pořád miluješ?!

B: Péťo... Já jsem se spletla, ve všem..... A hlavně v tom co cítím.

Povedlo se. Při mém skoku!!! Petr ani netuší, že se mu za uchem skrývá štěnice.

Konec flashbacku...

A tady je vysvětlení. Díky tomu už stačí jen čekat, až zazvoní. Diana je totiž skoro až bláznivá a proto si myslí, že bych jí to třeba vysvětlila. To se mýlí. Řeknu jí něco úplně jiného a dám jí dáreček na rozloučenou.

Po deseti minutách ukončení jejich rozhovoru jsem zaslechla zvonek. Vzala jsem si tašku s doklady a šla otevřít.

D: "Ahoj Báro..."

B: "Ahoj Diano... Pověz, máš ráda výlety?"

Pohled Diany:

Probudila jsem se a nevěděla, kde jsem. Snažila jsem se rozkoukat a objevila se přede mnou... Moje máma. Sedící v křesle, s uslzenýma očima.

D: "Mami!!!"

M: "Diano.... Proč to tvůj otec jenom udělal..."

Ale dřív, než jsem stihla cokoliv říct, zjevila se zpoza mého křesla Bára.

B: "Ach... paní Káhová... Tuto otázku si kladu již řadu let. A zrovna u vás jsem doufala, že mi odpovíte."

M: "Báro! Proč nás tu držíš?! My za to nemůžeme!!!"

B: " Já vím, ale Ona je jeho dcera a nemůžu jí přece odvést do Španělska samotnou."

M + D: "COŽE?!"

B: "Ano dámy, za 5 minut přistáváme v Madridu, ze kterého vás odvezeme do vašeho nového bydliště. Já nemám s penězi problém... Váš nový byt je plně zařízený i s novými občanskými průkazy. Se vším co budete potřebovat... A i s finanční zálohou. Pokud vím, tak jste ze Španělska, takže domluvit se, vám nebude dělat problém..."

D: "Proč to děláš ty jedna svině?"

M: " Víš, tomu se říká pomsta zlato a teď když dovolíš, vystupujeme.

Pohled Báry:

V bytě:

B: "Dámy, jsem ráda, že jste se nevzpíraly, stejně by vám to nebylo platné a Diano, tady na mě máš památku"

Přicházela ke mně a já si za svými zády chystala nůž...

D: "Ano???"

B: "Víš nemohu být jediná, co trpí..."

Odmlčela jsem se a v tu chvíli jsem vytáhla nůž a odvážně sekla do jejího zápěstí.

Nikdy jsem neměla problém s krví, ale ona očividně ano. Podlomila se jí kolena a upadla na zem.

Byla jsem na svou práci pyšná. Naposledy jsem se uklonila a nasadila si sluneční brýle a vydala se na cestu zpět do České republiky...

Za Petrem.