Murder Squad ✔

14. Kapitola- Zahrajeme si hru

V tu ránu se rozlítly dřevěné dveře, div se nerozpadly a z nich se vynořil Chucky a Tiff.
,,Jde se na výlet!"
,,Em..co? Kam?"
,,Ach jo, musíš být tak ukecaná?!" řekl znechuceně Chucky.
,,Jistě!" uchechtla jsem se.
Odpověď mi zdůraznil jen zamračením.
,,Řekneš mi sakra kam jdem?!"
,,Však jsem řekl, na výlet!"
,,Fajn... fajn.." dál jsem se nevyptávala, připadalo mi to už zbytečný.
Chucky a Tiff šli jako první a my pokračovali za nima.
...
Cesta byla docela dlouhá, začalo se stmívat. Octli jsme se před zvláštním domem, vevnitř se svítilo.
,,Hra začíná." prohodil s šibalským úsměvem Chucky, rázem byl s Tiff pryč.
,,Ok, nejspíš jsme tu zůst-" zasekla jsem se, byla jsem tam sama, Brahms zmizel též.
,,Urob si sama..." řekla jsem si pro sebe a běžela k oknu od domu.
Okno bylo otevřené a nebylo tak vysoko, takže jsem do něj mohla vlézt. Vyhoupla jsem se nahoru a rozhlédla se, nikde nikdo, vlezla jsem dovnitř.
,,No vida! Já mám ale kliku!" zasmála jsem se.
Byla jsem v dětském pokoji, v pokoji kde byly na poličkách vyskládané panenky, po zemi a po posteli poházení plyšáci.
Nestačila jsem dlouho přemýšlet, jelikož se někdo blížil, zastavil se před dveřmi a hmatal po klice.
Dovnitř vešla malá copatá holčička, v ruce si nesla plyšového růžového králíčka a cupitala směrem do postele. Zachumlala se do deky a čekala na její rodiče, kteří jí láskyplně přišli popřát dobrou noc. Pod její postelí jsem se vražedně usmívala s nožem v ruce.
Po jejich odchodu ta holčička vstala z postele a sedla si na koberec. Vyndala si panenky a začala si hrát. Byla zády, měla jsem příležitost dostat se jinam. Sedla jsem si vedle velké plastové barevné bedny na hračky. Holčička si mě všimla, skvěle!
Vzala mě do ruky a prohlídla si mě, nesměla jsem se ani pohnout. Trochu se zděsila mé rozbité tváře, ale vzala mě a položila na stolek vedle její postele. Ulehla a během chvíle upadla do říše snů.
Slezla jsem dolů, vyndala svůj nůž a pomalu šla na postel. Sedla si naproti ní a nasadila jsem úsměv. Probudila se a podívala se kolem sebe, narazila na mě.
Vyděsila se a chtěla křičet, takhle by to nebylo ono.
Otočila jsem svou hlavu a zacpala jí pusu plyšákem.
,,Ššš.. takhle by to nešlo, to není fér. Takhle se ta hra nehraje."
Holčička začala strachem vzlykat.
Přejela jsem jí nožem po tváři a po krku.
,,Tohle bude jen mezi námi." nahodila jsem vražedný a chladný úsměv.
Křik utichl, rány sebeobrany do postele zanikly, leželo tam bezbranné malé tělíčko v prosáklé louži krve na posteli, s dírou v těle, která pozaznamenala, že chybí jakýsi orgán. Srdce.
Nesla jsem si hrdě krabičku v ruce a kráčela po chodbě. Najednou mě někdo čapnul za pusu a odtáhnul pryč...