Milostný čtyřúhelník

EP 6. - Děvka..

Seděli jsme s Ráďou u stolu a snídali jsme. "Dnes se musím kluků zeptat, proč jsou tak naštvaní, už mě to pěkně sere." řekl a upil si své kávy. Mlčela jsem, protože asi vím, co je žere. V tu chvíli přišel do kuchyně Pavel, něco si vzal z lednice a odešel. Až do odpoledne jsme ani jednoho z kluků neviděli, takže je Radek oba zavolal dolů.

"Můžete mi říct, co vám poslední dobou je?" začal na rovinu. Oba mlčeli. "Haló! Země volá Baxe a Herďu." řekl po chvíli. "Prostě jsem se zamiloval no, toť vše." řekl najednou Štěpán a chytal se odejít, ale Radek ho zastavil. "Do koho sakra?" mírně se zasmál.

"Do ní.. To se ti nepochlubila, že po mě vyjela?" všichni tři na mě upřeli zrak. "Cože?! O čem to mluvíš? Vždyť to bylo přesně naopak." snažila jsem se obhájit. "Ale, nehraj si tady na nějakého andílka a přiznej se mu ne?" řekl směrem ke mě. Vím o co mu jde, chce nás rozdělit. "Ale Ráďo, já přísahám, že to bylo opačně."

"Beztak to zkouší na každýho, děvka.." to poslední zašeptal a asi si myslel, že ho neuslyšíme, ale Ráďa ho slyšel moc dobře. Rozmáchl se a dal mu pěstí. Štěpán si to nechtěl nechat líbit a oplatil mu to. V tu chvíli se začali prát. "Kluci nechte se!" zakřičela jsem na ně a doufala, že toho nechají, ale opak byl pravdou.

Ráďa vyhrával, jaké to překvapení.. "Pavle, tak sakra dělej něco!!" chytila jsem ho za ruku. "Když se jim do toho začnu plést, tak to bude ještě horší." dál je se zájmem pozoroval. Momentálně ležel Štěpán na zádech a Ráďa seděl na něm, taková poloha Na koníčka :D Chystal se mu dát pěstí. "Radku!!" zakřičela jsem z plných plic a všichni tři se na mě podívali. "Jestli to uděláš, tak s tebou končím." řekla jsem a odešla k němu do pokoje.

"Ty debile, proč jsi mi dal pěstí?!" slyšela jsem Štěpána z obýváku. Vzala jsem si všechny věci a odešla jsem ven. Pomalu jsem šla domů a snažila jsem se nebrečet. Zavibroval mi mobil, který ohlašoval novou zprávu. Ignorovala jsem to. Přišla jsem domů hned jsem si lehla do postele a zabořila hlavu do polštáře. Po chvíli jsem usla.

Vzbudil mě zvonek. Líně jsem vstala a doploužila jsem se ke dveřím. Koukla jsem se do kukátka a uviděla Lucku, mojí nejlepší kamarádku už od základky, přešlapovat z jedné nohy na druhou. Otevřela jsem dveře a šla do kuchyně. "No konečně, už jsem si myslela, že jsi mrtvá." řekla a zavřela za sebou dveře. "Neboj takovou radost bych ti neudělala." zívla jsem si a zapla jsem konvici.

"Dáš si kafe?" podívala jsem se na ní. "Ne, děkuju. Strašně pospíchám." řekla strašně rychle. "Proč jsi teda přišla?" zeptala jsem se se smíchem. "Takže, zítra s kamarádama ze základky letíme na dovolenou a odpadla nám Terka. Takže jsem se tě chtěla ze.." začala mluvit, ale já jsem jí přerušila: "Ne ne ne ne ne, mě do letadla nedostanete. Přesně proto jsem to před měsícem odmítla, takže prostě ne!"

-----

"Nemůžu uvěřit tomu, že jsem se k tomu nechala přemluvit.." říkala jsem po cestě na letiště. "Bude se ti to líbit, uvidíš." uklidňovala mě Lucka, ale mě to spíš přidávalo na strachu. Vždycky jsem se bála letět letadlem. Můj kamarád jednou letěl do Ameriky a nepřežil to, protože se letadlo zřítilo. Od té doby jsem odmítala kamkoliv letět.

Cesta na letiště proběhla celkem v pohodě, když nepočítám toho strašně nepříjemného řidiče. Letí nás celkem 12, z toho je 7 kluků a 5 holek. Na letišti bylo taky všechno v cajku. "Vedle koho vlastně sedím?" zeptala jsem se už po cestě do letadla. "Myslím, že vedle Pavla a ... Káti, ale nejsem si jistá." odpověděla mi Lucka. "Vedle Pavla?" protočila jsem očima. Na základce jsme spolu chodili a od rozchodu jsme se spolu nebavili.

Tuhle kapitolu jsem 2x celou přepisovala. Navíc ji píšu na svém starém mobilu, protože ten můj jsem dnes vezla na reklamaci. Takže se budu muset naučit to psát na notebooku, protože psaní téhle kapitoly mi dalo celkem zabrat. Dost okecávání. Snad se vám kapitola líbila, mějte se krásně a čaukooo!!