Milostný čtyřúhelník

EP 14. - Těhotenství??

Dnes jedu na nějakou dobu k našim do Pardubic. Přijde mi divné, že mě mamka pozvala, nikdy mě nezve. Doufám, že nemá žádné špatné zprávy, to by mi ještě scházelo teď když už jsem znovu šťastná.

Sbalila jsem si věci na týden, déle tam být nechci. Vzala jsem kufr, zamkla byt a šla na hlavní nádraží. Přišla jsem akorát, když přišel vlak. Nasedla jsem a se sluchátky v uších a zavřenými oči jsem dojela až do Pardubic.

Z Pardubickýho nádraží jsem se dostala až k našim před dům. Ještě jsem ani nezavřela vrátka a už mě vítal Sam, což je náš pejsek. "Ahoj Samí." řekla jsem a začala jsem se s tím chlupáčem mazlit. "Ahoj Kristýnko." slyšela jsem mamku ode dveří. Pozdravila jsem jí taky a pořádně jí objala. Už jsme se hrozně dlouho neviděly.

Zanesla jsem si věci ke mě do pokoje a šla pozdravit tátu s bratrem. Seděli v obýváku a koukali na fotbal, jak nečekané. "To mě nikdo ani nepřivítá?" zeptala jsem se. "Čus." řekla brácha a ani se na mě nepodíval. "Ahoj zlatíčko." rekl táta a objal mě. No alespoň někdo se obtěžoval.

Šla jsem za mamkou do kuchyně, seděla u stolu a v rukou svírala menší krabičku. "Co to máš?" posadila jsem se naproti ní. "Něco pro tebe." řekla trochu tišeji a podala mi krabičku. Pomalu jsem jí otevřela a nemohla jsem uvěřit vlastním očím. "Mami? Můžeš mi to vysvětlit?" řekla jsem se zvednutým obočím.

"No, prostě se to tak nějak stalo, ale ticho, zatím to víš jen ty." usmála se. "Jak se tohle tak nějak stane?" zasmála jsem se a ukázala na obsah krabičky. Byl tam dudlík, pozitivní těhotenský test a ultrazvuk. Nemůžu uvěřit tomu, že mamka bude mít ve svých 40 letech dítě. Vždyť teď na to mám věk spíš já.

Byla jsem šťastná, ale nebyla jsem si jistá, jestli to mamka s taťkou zvládnou. Co to melu? Určitě to zvládnou! Vychovali mě a bráchu, tohle pro ně bude hračka. Chvíli jsme si ještě povídaly a pak to šly říct naším chlapům. Brácha to nějak neřešil, ale táta byl nadšenej.

"Mami, můžu večer jít ven? Zavolám kamarádkám ze školy." zeptala jsem se mamky, když jsme přestali řešit její těhotenství. "Proč se ptáš jsi dospělá a už jsi je dlouho neviděla. Jen běž." usmála se. Věnovala jsem mamce letmou pusu na tvář a šla do svého pokoje pro mobil.

Sedla jsem si na postel a vytočila Danču, se kterou už jsem se neviděla asi rok. "Ahoj Týnko! To je taky dost, že jsi se ozvala!" křikla nadšeně do telefonu. "V 8 na náměstí v Pardubicích a žádný odmlouvání, prostě tam budeš." típla jsem to. Nikdy jsem nebyla na složité domlouvání schůzek a akcí, prostě to vždy oznámím a je to.

------

"Kolik vás to přišlo?!" zakřičela jsem, když jsem viděla na náměstí všechny ty lidi, které jsem moc dobře znala. Měla jsem strašnou radost, že je po tak dlouhé době zase vidím. "Za to můžeš ty!" zakřičela jsem na Danču a skočila jsem jí kolem krku. Pozdravila jsem se všemi a po chvíli povídání jsme vyrazili do klubu, stejně jako když jsme byli na střední.

Šli jsme do nějakého, který byl v takové zapadlé uličce kousek od města, ale bylo tam docela dost lidí. Rozjeli jsme panáčky a drinky, tancovali jsme a bavili se. Asi okolo půlnoci jsem uviděla mě velice známou tvář. Byl to Honza.

Už jsem měla hodně v sobě, takže místo klasického: "Ahoj, co tady děláš?" jsem zakřičela: "Nazdár!" a skočila jsem mu kolem krku. Vypadal vyděšeně a nevěděl, co má dělat. "Čau." zasmál se a ohlédl se za sebe na Toma, který se jen zasmál.

Asi jsem jim k smíchu, dobře. Je na čase vypadnout. "Jdu na vzduch." řekla jsem a šla. Přemýšlela jsem, zda jít domů nebo tam ještě zůstat. "Vždyť tam mám bundu." plácla jsem se dlaní do čela. Vrátila jsem se dovnitř no a jak to tak bývá, když slyšíte hrát dobrou písničku, okamžitě musíte jít tancovat. No a pak hraje další, další a další a vy tam jste ještě několik hodin, ani nevíte jak se to stalo.

Moji přátelé pomalu odcházeli, až jsem tam zůstala sama. Rozhodla jsem se, že půjdu také, vzala jsem bundu z věšáku a pomalu vyšla ven. V hlavě jsem měla jeden velkej kolotoč. Kymácela jsem se ze strany na stranu a najednou jsem se ocitla někde v parku. Věděla jsem kudy domů, ale moje nohy mě neposlouchaly.

Sedla jsem si na lavičku a koukala do blba. "Co ty tady tak sama?" křikl na mě nějaký ožrala. Kurvaaa, to se může stát jen mě. "Čekám na přítele." vykoktala jsem, jemu ale bylo úplně jedno co říkám. Vrhnul se na mě a začal mi svlékat bundu. Křičela jsem o pomoc, ale byli jsme v nějakém parku, kam nikdo v noci nechodí.

Už jsem byla skoro nahá a čekala jsem to nejhorší, když v tom se chlápek svalil vedle mě na bok a já nad sebou uviděla vysokou postavu. Byl to muž. Ještě párkrát kopnul do ožraly, ten se po chvíli zvednul a odkymácel pryč. "Jsi v pohodě?" zeptal se a začal mi pomáhat se obléct.

Byl to Honza. Nechápu, kde se tady vzal, ale jsem mu za to hrozně vděčná. "Týno, to seš ty?" podivil se, když mě zvedl a mou tvář osvítilo projíždějící auto. "Děkuju." špitla jsem a objala ho.

Stáli jsme tam tak dlouho, až jsem začala pomalu usínat. "Chce se mi spát." zívla jsem si a zabořila se do jeho hrudi. "Bydlíš odtud daleko? Mám tady kousek studio kdyžtak." řekl Sa čekal na moji odpověď. Byla jsem ale tak unavená, že jsem nakonec opravdu usnula.

Tramtadadadadadadadadááá! Nová kapitola konečně na světě. Snad se líbila. Budu ráda když mi napíšete do komentářů, jak se vám to líbilo, mějte se krásně a čaukooo!