Milostný čtyřúhelník

EP 7. - To je sladký..

V letadle jsem si sedla na své sedadlo, nakonec jsem seděla u okýnka a vedle seděla Káťa. Při startu jsem se jí držela za ruku a asi jsem jí tu ruku trošku rozmačkala, ale nic nenamítala. "Tak jak kluci?" zeptala se chvíli po tom, co jsem jí přestala drtit ruku. "Dlouhý příběh.." mávla jsem rukou. "Máme čas." zasmála se a natočila se kě mě. "No tak dobře.."

"Potkala jsem jednoho kluka, do kterého jsem se zamilovala... No a tak jsem odešla a teď jsem tady a nikdo o tom neví." odvyprávěla jsem jí celý příběh. "Wow, vážně jsi zakopla a spadla na něj, když spal?" pozdvyhla obočí. "To si z celého toho příběhu pamatuješ jen tohle?" zasmála jsem se. "No tak bylo to to nejvtipnější." pokrčila ramena.

Zbytek letu už jsme si moc nepovídaly, protože jsme ho skoro celý prospaly. Let vlastně ani nebyl tak dlouhý. Konečně jsme přistáli, v tu chvíli mi spadl obrovský kámen ze srdce. Vlastně jsem vám ani neřekla, místo naší dovolené. Jsme v Londýně. Vždycky byl můj sen se sem podívat a teď jsem konečně tady.

Odjeli jsme na hotel a vybalili jsme si. Máme obří apartmán, takže se sem vejdeme všichni. Dnes nebylo na plánu nic, takže jsme se všichni sešli v obýváku a povídali jsme si. "Lidi, já jsem včera našel na YouTube strašně vtipný video." řekl David a něco hledal v mobilu koukejte řekl a otočil mobil, tak aby jsme ho viděli všichni.

Bylo to video, kde Ráďa tancoval v boratkách po Praze (doporučuji pustit 😂 pozn. aut.). V tu chvíli mi došlo, jak strašně moc mi chybí. Vstala jsem a šla na chodbu, dala jsem si ruce za hlavu a snažila se to rozdýchat. "Všechno v pohodě?" zeptala se Káťa, která zrovna přišla. "To je on." utřela jsem jednu neposednou slzu.

"Počkej, ten Radek? Ty jsi mi neřekla, že je slavnej." podivila se. "To nebylo podstatný." zasmála jsem se. V tu chvíli jsem si uvědomila, že mám od včera vypnutý mobil. Šla jsem do pokoje a vypla (wow, logika level 9000 😂😂) Šla jsem do pokoje a zapla jsem mobil. Když se zapnul, tak mi přicházelo jedno upozornění za druhým. *16 nových zpráv, 8 zmeškaných hovorů, 3 zprávy na messengeru*

Chtěla jsem si přečíst všechny ty zprávy, ale někdo mi volal. *Kocourek Mikeš* no co, každý si kontakty pojmenovává jinak. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem to zvedla.

P: No konečně!! Kde seš?

K: To ti může být jedno.. *fakt jsem na něj neměla náladu*

P: Radek je z toho úplně hotovej, bál se o tebe. Proč jsi utekla?

K: Jasně jsem mu řekla, že jestli to udělá, tak s ním končím.

P: Počkej, ty jsi odešla, protože sis myslela, že Radek dal Štěpánovi pěstí?

K: No a ne? Štěpán jasně říkal, že dostal pěstí.

P: Ale ne od Radka, schytal to ode mě, za to, co o tobě řekl.

K: Počkej, takže on mu nic neudělal?

P: Ne, jen mu řekl, že jestli ještě něco takového řekne, tak že mu hlavu strčí Datlovi do prdele (Nic proti Datlovi 😂 pozn. aut.)

K: Aww.. To je sladký..

P: Spíš nechutný, ale proti gustu žádnej dišputát (píše se to tak, že jo? 😂 pozn. aut.)

K: Nic mu neříkej, za pár dní jsem doma.

P: No jak myslíš, ale je z toho fakt špatnej.

K: Okey, jdu mu zavolat.

Típla jsem hovor a zavolala Radkovi. Řekla jsem mu v podstatě to samý, co Pavlovi.

Další den jsme vyrazili do města. Byli jsme se podívat na Big Ben, Tower bridge a London Eye. Všechno to bylo tak strašně krásný. Nikdy jsem nebyla nikde dál než v Chorvatsku. Lituju toho. Tady na světě je tolik krásných míst.

-----

5 dní uběhlo jako voda a my už se vracíme domů. Potkali jsme tady pár super lidí. A taky se tu stalo něco, na co se musí hodně rychle zapomenout.

Cesta letadlem byla v pohodě. Všichni jsme sdíleli svoje pocity a zážitky. Vlastně jsem díky tomu ani nevnímala let. Po příletu jsme si vyzvedli svá zavazadla, rozloučili jsme se a každý si šel dál svou cestou. Odvezla jsem si věci k sobě a taxíkem jela ke klukům.

Zaplatila jsem a vystoupila. Počkat, tady něco nesedí.. Přišla jsem k brance a všimla jsem si, že na zvonku není žádná jmenovka a v oknech nejsou záclony. Co se tady sakra děje? Několikrát jsem se pokusila zazvonit, ale bez výsledku.

"Jojo slečno, jestli sháníte ty tři mládence, tak ti už tady nebydlí. Včera si odvezli poslední věci a předali klíče.. Díky bohu.." zakřičela na mě nějaká stará paní od vedle ze zahrady. Odstěhovali se a nic mi neřekli?  "Chuligáni to byli, fuj tajbl!" odplivla si a odešla, musela jsem se potichu zasmát.

Pomalu jsem šla směrem domů a v mobilu jsem hledala Radkovo číslo.

Ku: Ahoj tady Kuba, hele Radek teď nemůže, můžeš zavolat později?

Ki: Ehm... A co má tak důležitého na práci?

Ku: Skládá gauč.

Ki: Cože? Radek a pracovat? Rukama? Není to omyl?

Ku: Ne, fakt pracuje.

Ki: Hej, to musím vidět.

Ku: A kde jsi?

Ki: Ehm.. Voříškova ulice, hádám..

Ku: Fakt? Super! Hledej dům číslo 602 a 3x zazvoň.

Chtěla jsem napsat víc, ale jsem strašně unavená. No ono 10 hodin na nohou za barem není žádná sranda. Snad se vám kapitola líbila, zítra (vlastně už dneska) se pokusím napsat další, ale nic neslibuju. Mějte se krásně a čaukooo!