STOP SMOKING

1. kapitola

Kouření, zhouba lidstva. To byla slova, se kterými jsem se každý den probouzela. Byla jsem z toho otrávená. Ale ještě víc jsem byla otrávená z toho, že musím do školy. Šikanují mě tam. Neřeší, že jsem holka. Stačí jim jen jedno: Jsem dcera největšího kuřáka všech dob a nekouřím. Ale, povinnost je povinnost. Zbalila jsem si věci a s mamčinými slovy "ne, aby ses zase prala s klukama" jsem odešla do školy. Všude po ulicích jsem slyšela, jak lidi mluví o cigretách O'Live. Že vychází dnes v obchodech. Ve tři hodiny. Musím to stihnout v pobočce, chci vidět jak se táta pohoršuje v mých očích.

Už jsem se zmínila o obloze? Jedním slovem: není. Opravdu, oblohu nenajdete. Obloha je někde za vrstvou smogu. Za velice silnou vrstvou smogu. A to do školy jdu 20 minut. Nebylo by to tak zlé, kdyby mi lidi nefoukali do obličeje. Mladí i staří. Staří... no jak se to vezme. Lidi v dnešní době umírají kolem padesátého roku života. Strašné, že?

Došla jsem ke škole, kde už bylo normálně dovoleno kouřit. Přišla jsem do třídy v botech, to už se taky může, a sedla si. "Á, naše malá O'Brienová..." začal na mě Tony. Tony je největší prasák v naší třídě. Je mu 14 a nabaluje učitelku. "Naser si," odsekla jsem, když jsem si vyndavala věci z tašky. "Ty na mě budeš hnusná?" foukl mi do ksichtu. Ignorovala jsem ho a vytáhla mobil. "No?!" vzal ho a hodil na zem. Plivla jsem mu do obličeje. Setřel to a praštil mě do oka. To už ale byla ve třídě Lilianová, naše třídní. Vzala Tonyho za pačesy a naznačila mu, že ještě jednou a letí. On na ní jen mrkl. Dala mu facku a posadila na místo. Lilianová byla jediný člověk z mojí třídy, kdo na mě byl hodný. Neměla jsem kamarády. Měla jsem jen mámu a učitelku. Jak smutné. Ale všechno zlé je k něčemu dobré, aspoň mě nikdo neotravoval a měla jsem víc času na přemýšlení. Představovala jsem si jak vypadá obloha. Prý je modrá. Je to tak na fotkách. A ještě víc mě z videí a filmů fascinovalo Slunce. Prý je jak zlatý kotouč. Každý den vylézá na oblohu a v noci zase zapadá. Západ Slunce... to musí být krása. Jednou ho uvidím, já v to věřím, já v to doufám.

Drahocená hodina skončila a já se připravovala na výprask od Tonyho a jeho kumpánů. Bolelo to, ale za ten pocit to stojí. Za pocit, že já jsem to hodná, ta dobrá na příběhu Země. Byla jsem a moc dobře jsem to věděla.

"Ty mě budeš šikanovat?!" vyjel na mě Tony, hned co Lilianová odešla, "co si o sobě vůbec myslíš?" "Chceš to vědět," zeptala jsem se, ale předem jsem znala odpověď. Tony mě praštil a já utekla. Gary, Tonyho spolušikanátor za mnou vyběhl. Byl nejrychlejší ze třídy, věděla jsem, že mu neuniknu. Zabočila jsem proto na dívčí záchodky. Schovala se do jedné z kabinek. K mému úžasu sem Gary vnikl. "Juliet, holčičko, vylez, nechci ti ublížit," řekl sladce, ale já mu nevěřila. "Jak myslíš..." řekl a začal otevírat kabinky. Byla jsem až v té poslední. Byli tři. Už byl u druhý. Nic. Nikdo tam nebyl. Začala jsem rychle dýchat. Snažila jsem se spomalit, ale nešlo to. Bála jsem se ho. Pomoc!
"Aha," řekl s potutelným úsměvem, který jsem sice neviděla, ale věděla jsem jak vypadá. Rychle jsem zamknula. "Juliet, tady jsi," vzal za kliku. Nešlo mu otevřít. Po dvou pokusech zařval: "Kurvo! Já tě dostanu!" Zazvonilo. Ten zvuk miluju. Znamená konec šikany na 45 minut.

Přežila jsem tenhle den jen s namoženinou, jední vyraženým zubem a monoklem. Není to tak zlé, ale bylo pondělí. Koukla jsem se na hodinky. 14:40. Musím k pobočce! Rozběhla jsem se, ale děsně mě bolela pata. To stihnu, řekla jsem si a s ohromnou bolestí jsem se belhala k obchodu.