Life Is Not Grey

1

K Andrewovi jsem dorazila okolo šesté.

Byl pátek, takže jsem si musela odvést věci ze školy domů a když jsem v tom byla, převlékla jsem se a opravila si make up - sice jsme se ve škole potkali, ale cítila jsem se pak lépe.

Byla jsem méně nervózní.

Ovšem uzel v mém žaludku mi nedovoloval ani polykat. Stejně nebylo co - v krku jsem měla úplně vyprahlo.

Řekl, že se mnou potřebuje něco probrat. Ani se mi nedíval do očí.

A mně došlo (když mi podpatky klapaly po kočičích hlavách), že jsem oblečená jako na pracovní schůzku.

Bylo tady tolik věcí k probírání...

Náš věkový rozdíl - 26 let.

To, že bude příštích pár měsíců mým suplujícím učitelem angličtiny.

To, že i přesto s ním chci pořád spát.

Zhluboka jsem vydechla a ukazováčkem zmáčkla zvoněk.

Nepoužila jsem výtah, protože jsem věděla, že schody mi zaberou déle.

Dveře do jeho rozlehlého a až moc detailistického bytu na mě čekaly otevřené i s ním v jejich rámu.

Poklidně se usmál, když jsem se vynořila z chodby, a okolo jeho pomněnkových očí se objevily ty jemné vrásky.

Jeho úsměv mě přinutil se taky usmívat a tak jsem sklopila pohled. Dlouhé lískové vlasy mi sklouzly z ramen a rozprostřely se mi v jemných vlnkách okolo tváře.

Andrew ke mně přistoupil a pár pramínků mi zastrčit zpátky za ucho. Když vracel svou dlaň zpátky, pohladil mě po linii mé čelisti a mezi palcem a ukazováčkem sevřel mou bradu.

Tak si mé rty přitáhnul k těm jeho.

V jeho rukou jsem cítila, jak všechny mé svaly povolují a po těle se mi rozlévá teplo.

"Ahoj, princezno," vdechnul mi do rtů a odtáhnul se ode mě, aby mohl mou hlavu položit na jeho rameno.

Achhh chtěla jsem takhle být pořád.

"Ahoj," usmála jsem se a rty znovu položila na jeho kůži. Bylo mi úplně jedno, jestli to byly rty nebo jeho rameno, chtěla jsem ho líbat. "Můžeme si už promluvit?"

Přestože jsem ho neviděla, cítila jsem, že jeho úsměv povadl.

"Samozřejmě," zamumlal a uvolnil mě z jeho sevření. "Jdi si sednout."

Okamžitě jsem vyrazila do rozlehlého obýváku. Střed místnosti zdobil krásný, složitý lustr z foukaného skla. V jedné zdi se vyjímala vsazená velká plazmová televize postavená na lesklé komodě z pravděpodobně dubnového dřeva. Na můj vkus byla příliš daleko od bílé kožené pohovky, ale to asi bylo tím, že já nikdy předtím v tak enormním obývacím pokoji nebyla. Znala jsem lidi, jejichž byt byl velký jako tahle místnost.

Rychle jsem zatřepala hlavou, abych z ní vypudila všechny ty rušivé myšlenky, a usadila se na samý kraj té pohovky.

Mohla jsem pozorovat prezentaci Andrewových fotek na televizi, ale popravdě tady byly zajímavější věci. Ne, že by ty fotky byly špatné, ale mně se víc líbila ta zeď zakrytá za dlouhou knihovnou, taktéž z dubového dřeva.

Neviděla jsem toho tolik, ale některé tituly jsem spolehlivě poznala. Spoustu Orwella a Kafky... Shakespeare byl samozřejmostí, takže ten mě nepřekvapil. Spoustu politiky a historie.

On se konečně vynořil zpoza rohu a já si mohla přestat hrát s vyčuhujícím cípem mé košile.

Nenechala jsem toho.

Sednul si naproti ke mně a moje zbrklé ruce sevřel ve svých prstech.

"Podívej se na mě," zašeptal a já se téměř zastyděla.

"Promiň... jsem nervózní."

"Já taky," ukonejšil mě a letmo mě pohladil po tváři.