Life Is Not Grey

12

Poté, co jsem s Martou strávila aspoň 40 minut tichou jízdou v jejím autě, trošku jsem se uvolnila. Řekla bych, že to, kam mě vzala, bylo typické útočiště pro dvě ženy, které se potřebovaly někam zašít.

Obchodní centrum.

Její vražedně vysoké podpatky klapaly po hladkém kachlíkovém dláždění jednoho ze zdejších obchodů a v ruce svírala téměř prázdný kornout nasáklý vanilkovou zmrzlinou. Já se pokoušela bezstarostně rozhlížet po vystavených kusech oblečení, ale můj pohled stále tikal k ní. Snažila jsem se přes její dokonalý, rudý úsměv prohlédnout až k tomu otrávenému úšklebku z toho, že ji nějaká ubrečená holka uprostřed dne vytahuje pryč z práce.

„Kde pracuješ?“ zamumlala jsem najednou a ona téměř nadskočila, minimálně se na těch podpatcích zaviklala.

Zřejmě zapomněla, že ještě umím mluvit…

„Já,“ dostala ze sebe zaraženě a pak se sama sobě zasmála. „Píšu knížky. Pro děti.“

Tak takhle se asi potkala s Andrewem… Namísto toho, abych se na to zeptala, jen jsem pokývala hlavou.

Marta něco mumlavě zaklela a jemné polštářky prstů sevřely mé zápěstí.

To, opět typicky dominantní, gesto, mě donutilo zvednout k ní můj pohled od špiček mých nohou. Na těch podpatcích byla podstatně vyšší než já, což celý tenhle dojem akorát dovedlo k dokonalosti.

„Budeme si povídat,“ oznámila mi, rázně, ale vesele. „No tak… Líbí se ti tu něco?“

Já, která se chtěla schovat na zadních sedadlech jejího auta objímající svá kolena, jsem byla zastavena uprostřed obchodu plného lidí a donucena se rozhlédnout.

Nic moc, co bych neviděla… Na kalhotách více děr než látky, všude síťované punčochy a trička s názvy skupin, o kterých jejich nositelky ani neví, že jsou skupinami…

Párkrát jsem pomalu zavrtěla hlavou a ten pohyb mě donutil rozhlédnout se pořádně. Na háčku, u kasy, visela kšiltovka. Obyčejná kšiltovka za pár stovek, která mě neskutečně vytočila. Růžová kšiltovka s motivy My little pony…

Aniž bych cokoliv řekla, sklopila jsem hlavu a zavrtěla jí znovu.

A pak mě napadlo… chce si povídat a já mám vlastně tolik otázek.

„Můžu se zeptat?“ zamumlala jsem a pár jemnými pohyby uvolnila své zápěstí z jejího sevření. Chtěla jsem si o pár kroků ustoupit. „Proč? Co je na tom tak skvělého? Od malinka jsem byla chválená za to, jak jsem samostatná a šikovná, těšilo mě to, ráda jsem samostatná. Všude nám tady běhají přeemancipované feministky, tak proč to najednou není správně? Tak dlouho jsem se těšila na to, až mě nikdo konečně nebude brát jako dítě, a teď přijdu na to, že mám tím dítětem zůstat? Já nechci, nechci být malá a bezbranná, infantilní a nesvéprávná…“

Její výraz zůstal kamenný, dokud si nevšimla toho mého. Mého třesoucího se rtu. Pevně mě přivinula do svého objetí, a já tak díky jejím podpatkům skončila s obličejem v jejím hrudníku. „Zlatíčko,“ šeptala mi konejšivě do vlasů a dlaní hladila mé rameno, „ty to asi ještě pořádně nechápeš, že? Myslíš, že existuje nějaká učebnicová verze toho, jak se máš chovat a co dělat? A co si oblíkat? Jestli se ti ta čepice nelíbí, prostě ji nenos, to je vše…“

Párkrát jsem potáhla, ale ona mi ani nedovolila položit mou otázku, než na ni odpověděla.

„Sama jsem si jí všimla, je hezká… Ale to, co ti chci říct, je to, že všechno, o co Andymu jde, je to, aby ses cítila dobře… Nikdy nemusíš dělat něco, co nechceš. Do toho své sub nutí jenom Christian Grey, víš… A hlavně, nemusíš do toho skákat po hlavě, jdi na to pomalu, nebuď na sebe tak tvrdá, ty trdlo.“