Life Is Not Grey

8

Přes všechny jeho jemné doteky a milé polibky jsem se dlaněmi zapřela do jeho hrudníku a svou hlavu zvedla z důlku v jeho rameni.

„Musím jít,“ pošeptala jsem neochotně do jeho kůže a on se jen usmál, jako by mu vůbec nedocházelo, že ho hladím proto, abych se rozloučila.

Vnější stranou dlaně mě pohladil po líčku a zvednul si tak můj pohled k tomu svému. „Bylo to moc hezké, princezno.“

Mimoděk jsem pokývla hlavou na znamení souhlasu rozptýlená tím tlakem, který ve mně vyvolával, když jsem na něm seděla.

Když to bylo tak moc hezké, proč ti to nestačí? Nedokázal bys mít sex se mnou nahou, a ne oblečenou do všemožných kostýmů? Nestačí ti, co jsme zvládli spolu? Tím, že jsme prostě byli… Kolik stimulace a doplňků k tomu potřebuješ? Jsem divná já nebo ty, když si připadám jako v sedmém nebi už teď? Bylo to vůbec tak moc krásné, jak tvrdíš, když se to tak moc liší od toho, co se ti líbí?

Líbím se ti já nebo to, co bys mi mohl dělat?

Najednou, poté, co mi hlavou prolítly všechny vzpomínky na dospělé lidi s dudlíky a hračkami, bylo mnohem jednodušší vstát z jeho klína.

Přes to všechno to trošku zabolelo.

Musel si všimnout toho, že se moje nálada změnila, ale já přesto nedokázala být tak odtažitá, jak jsem si představovala, když on seděl tady, tak blízko mě, celý jenom pro mě. Můj.

Když jsem se naklonila k hromádce mého oblečení ležící na zemi, svou horkou dlaní pomalu pohladil má záda.

„Mám kamarádku,“ pošeptal, ale já pokračovala v rolování svých silonek přes má lýtka. „Ona je taky dominant…“

A je to. Ten mini-infarkt, ten vyražený dech, ta bolest v mém nitru byli naprosto neoprávněné. Opravdu šlo jen o jeho kamarádku.

Ó můj bože, kdy jindy jsem na něco tak stupidního tak emotivně reagovala?

Protočila jsem nad sebou oči, a dokonce se uchechtla tomu, jak jsem se ztrácela sama v sobě, když mě pod víčky zařezaly slzy.

Byla jsem ráda za to, že mám výmluvu, abych od něj mohla odvrátit tvář. Styděla jsem se za to, jak jsem se v sobě nevyznala. Věděla jsem sice, že on by byl ten poslední, komu by to vadilo. Že on by byl ten, kdo by mě pevně objal a znovu přivinul k jeho tělu (a popravdě – nic jsem teď nechtěla víc). Ale já si chtěla odpočinout od toho všeho – a tím pádem i od něj. Od toho jeho zatraceně milého chování, které mě přemlouvalo o tom, že by se mi to nakonec mohlo líbit.

„Napadlo mě, že byste se mohly někdy sejít, miláčku…“

Napřímila jsem se už oblečená a konejšivě sevřela jeho pichlavou tvář ve svých dlaních. „A proč? Vždyť mám tebe, abych tě mohla zásobovat všemi záludnými a ošemetnými otázkami…“

Usmál se a mé dlaně sevřel ve svých. Pomalu si je položil do klína a podíval se mi do očí. „To, že se mi budeš svěřovat se vším, je krásná představa, holčičko, a chtěl bych, aby to tak bylo, ale nejsem úplně naivní. Určitě se budeš stydět s něčím jít za mnou a mít někoho, s kým si o tom můžeš povídat jen tak, je určitě lepší.“

„Je to tvoje kamarádka – stejně ti pak všechno řekne,“ odvětila jsem a pokusila se o ještě nonšalantnější výraz než on.

Pokrčil rameny, ale nepotlačil jemné zachechtání. „No… od téhle představy tě asi neodradím, i kdybych se snažil…“