Life Is Not Grey

11

Nebyla jsem si jistá, kolik bylo hodin. Ovšem věděla jsem, že doma bych nikdy takhle dlouho nespala. Doma by mě nikdy neprobudila vůně kakaa a vajíček. Doma by mě nikdo nehladil po vlasech a nečekal půl hodiny na to, až se odhodlám vstát z postele.

Když jsem si to uvědomila, posadila jsem se – cítila jsem, jak mi po zádech stéká pot a periferním viděním jsem si všimla chuchvalce na boku mé hlavy, který kdysi býval vlasy – a rozevřela náruč.

„Víš, Andy…“ mumlala jsem s bradou opřenou o důlek v jeho rameni. „Nesmíš tohle dělat, pak se mi nebude chtít odejít…“

Skoro až potěšeně se zatvářil. „To znamená, že můj ďábelský plán vychází…“

Odtáhla jsem se od něj, abych se mohla zasmát.

Ani po snídani jsem se necítila na to, abych provozovala nějakou namáhavou aktivitu. Chvílemi mi připadalo namáhavé dokonce udržet má víčka od sebe…

„Ty jsi vážně dost unavená,“ povzdechnul si, když si hrál s pramínky mých už rozčesaných vlasů, za což jsem vlastně vděčila jemu.

Pokývala jsem hlavou a nechala ji spadnout mu do klína.

Najednou jeho prsty opustily mé vlasy a on mě pohladil po tváři. „Omlouvám se…“

„Proč?“ zamručela jsem a párkrát zamrkala, než jsem to vstávání na pár minut opět odložila.

„Kdybys včera kvůli mně nevstávala, nebyla bys tak unavená…“

Vyšlo ze mě něco jako zlostný povzdech. „Já chápu, že obviňování se z každé blbosti a přebírání veškeré zodpovědnosti za největší prkotiny máš asi v popisu své funkce, daddy. Ale měl bys vědět, že já jsem dost svéprávná a tvrdohlavá a ne vždycky se mi bude chtít tady na tohle hrát… A taky bys měl asi vědět, že jsem se neprobudila, protože jsi vedle mě nebyl – takže neboj, nemusíš se trápit kvůli mé únavě…“

Jeho dlaně na mě, jako by přitlačily své sevření a on pomalu položil rty na mé vlasy. „Až mi tohle uděláš příště, dostaneš…“

Mé tělo se najednou napjalo ještě víc než ruce, které ho svíraly.

„Proč?“ kníkla jsem opatrně.

Zdálo se mi, že v takovéhle situaci by bylo lepší odpovědět něco jako “Ano, pane“, ale já doopravdy nevěděla, co jsem udělala špatně. Vždyť přece… Já… Co jsem řekla?

Už jsem oči ani otevřít nechtěla. Tiskla jsem je pevně k sobě a tvář schovávala do jeho klína. „Já jsem jenom chtěla…“

Radši jsem nepokračovala. Jenom jsem potichu potáhla.

„Já to chápu, holčičko,“ uklidnil mě, ale jeho tón nebyl takový jako vždycky. Bylo v něm něco navíc. A to něco mi zabraňovalo udržet si ten můj. „Vím, co jsi tím chtěla říct, a to mi nevadí. Nelíbí se mi, jak jsi to řekla.“

„Ale,“ špitla jsem, hlas mi poskakoval, a tak jsem se neodhodlala k ničemu dalšímu.

„Oooh, princezno,“ povzdechnul si a přivinul mě pevněji k sobě. Tohle jsem mu ráda oplatila. „Vždyť se nic nestalo, miláčku. Neplakej…“

„Ale,“ špitla jsem podruhé a mokrou tvář utřela do jeho rukávu, „já v tom chci být dobrá. Nechci dělat chyby…“

„Holčičko, to, že jsi, jaká jsi, není chyba,“ odpověděl téměř výchovně. „Akorát někdy dostaneš – a to k tomu patří. Pokud bys byla pořád hodná, byla by to nuda.“