Life Is Not Grey

9

Ležela jsem schoulená v klubíčku na krémových kožených sedadlech jeho auta. Kolena mě téměř tlačila do hrudi a já zhluboka oddechovala přímo do kůže, která můj dech zahřívala a posílala mi ho zpět do obličeje.

Má víčka se zdála být tunová.

„Jsi připoutaná?" ozvalo se směrem od předních sedadel a já zamručela, ale poslechla ho.

Na nějaké proslovy ddlg rázu ohledně toho, jak je mé bezpečí důležité, jsem neměla náladu. On se tomu uchechtnul.

„Hodná holka."

„Chci spát," zamručela jsem dlouze a pokusila se protáhnout. Nicméně jsem narazila do dveří, a tak jsem zamručela ještě jednou a tvář zabořila do sedadel.

Zavřela jsem oči a nechala se kolébat ladnými pohyby auta. Přišlo mi naprosto zbytečné kupovat sportovní auto a pak v něm jezdit padesátkou po centru města, ale na to jsem asi měla špatný chromozom, abych tomu porozuměla.

Cesta ubíhala klidně a v jednotném rytmu, což mě překvapilo, protože ještě nebylo tak pozdě, aby byly cesty prázdné.

Mou tvář ovanul studený vánek a paže se mi nepohodlně skroutila, když vypadla ven otevřenými dveřmi.

Andrew se ke mně naklonil, ale já zamumlala něco v tom smyslu, že zvládnu chodit...

Neochotně jsem se posadila a pak vylezla z jeho auta. Na sedadlech se leskly kapičky mého potu, ale ony se mi teď stejně zdály být jako to nejpohodlnější na světě.

Šmátravými kroky jsem ho následovala ke dveřím a pak i do výtahu a ani jsem neprotestovala ohledně toho, že nesl mou tašku. Kdybych si ji vzala já, pravděpodobně by mě převážila a já skončila na zemi.

Byla jsem tak zmožená, že si ani pořádně nepamatuju, jak jsem dokázala dojít až do jeho ložnice.

Tváří jsem přistála v nadýchaných polštářích a spokojeně se zatvářila.

Bylo to jako zákon schválnosti - pokaždé, když jsem se konečně dostala do postele, se část mé energie navrátila.

Převalila jsem se na záda a jeho paži sevřela ve svých dlaních. „Budeš tu se mnou?"

Konejšivě se na mě usmál a naklonil se ke mně. Dlaní ruky, kterou jsem nedržela, mě pohladil po tváři. „Samozřejmě, holčičko."

Mé rty se stočily do samolibého úsměvu a já si spokojeně zapředla.

Cítila jsem na sobě jeho oči, přestože ty mé byly zavřené, a jen doufala v to, že má na tváři podobný úsměv jako já.

„Ještě není ani sedm hodin a ty už chceš spát," zamumlal nevěřícně a svou dlaní mě pohladil po bocích, které jsem na něj tak hezky vystrkovala, když jsem takhle ležela.

Dlaní zajel pod lem mých šatů a pomalu začal rolovat mé silonky po mých stehnech směrem dolů. Velmi důkladně.

Zavlnila jsem se pod jeho doteky. „S tímhle už máme zkušenosti..."

Ani se nezasmál. Poznala jsem, že už byl plně v jiném světě. V jeho světě.

Můj pas sevřel ve svých dlaních a poměrně jednoduše si mě posadil do svého klína.

Mou bradu sevřel mezi svými prsty a palcem přejel po mém spodním rtu. „Tohle jsem asi neměl dělat."

Zhluboka oddechoval.

Já se usmála a pánví obkreslila jedno precizní kolečko na jeho klíně.

Ostrá bolest přistála na mé půlce a já přidušeně vyjekla. On se choval, jako by se to ani nestalo, a jen mě po tom červeném místečku pohladil.