Life Is Not Grey

6

× Dbej na své vychování - říkej "prosím", "děkuju" atd. ale nezapomeň, že princezna není drzá, neodmlouvá, nepere se, nekřičí apod.
× Uklízej po sobě - i hračky.
× Večerka je v 11 večer - pokud daddy neřekne jinak.
× Žádné nadávání:
    • První slovo - varování.
    • Druhé slovo - výprask.
    • Třetí slovo - daddy ti vydrhne pusinku mýdlem.
× Měj ráda své tělo, žádné zesměšňování jako "jsem moc tlustá/malá/hubená/vysoká" - jsi perfektní, princezno.
× Pokud se ti něco nelíbí, pověz to.
× Nemusíš dělat nic, co se ti nelíbí. O VŠEM si můžeme promluvit.
× Vždycky buď upřímná.
× Dbej o svou hygienu.
× Každý den sníš všechno své jídlo a vypiješ všechno své pití.
×  Princezna patří daddymu, jenom daddymu - žádní jiní kluci (ani holky). 
× Pokud si princezna chce hrát, musí se dovolit.
× Pravidla mohou být pozměněna, přidána nebo odebrána, pokud to daddy uzná za vhodné.

To, že byla napsána na pastelově růžovém papíře moc nezmenšilo můj strach z těch slov. Daddy se tam na můj vkus pořád objevovalo mockrát a já vždycky ucukla víčky, když jsem to slovo spatřila. 

Nevěřila jsem, že ten vždycky estetický pán spisovatel Andrew Morgan, jehož knihy - i místnosti v bytě - byly vždy tak uhlazeně zařízené až se zdály být prázdné (vždycky jsem chtěla víc a věřila jsem, že on by víc napsal, kdyby to neporušovalo jeho Feng-Shui), mi předal růžový papír s spirálovitými písmenky a třpytkami místo nadpisu. 

Jak moc pošetilé bylo číst si můj "domácí úkol" ve škole? 

Třída byla ještě prázdná. Aby taky ne, zbývalo ještě dvacet minut do začátku první hodiny... Nikdo tu nebyl, jen já, tikot plastových hodin pověšených na zdi a ta děsivá představa mého případného trestu.

Nebylo to mýdlo, co mě vyděsilo, tolik jako jeho dlaň na mých holých pulkách.

Bála jsem se toho.

Bála.

Tak proč jsem se přistihla, jak se vrtím ve své nepohodlné dřevěné židli...?

Zhluboka jsem nasála olejovou vůni fritovaných hranolek z bufetu v přízemí a pokusila se uklidnit.

Vrtím se na židli, protože je nepohodlná. Je to tou židlí. Nepohodlnou židlí...

A vlhnu, protože...

***

Všichni se do třídy nahrnuli asi 20 vteřin před zvoněním, aby tam jako vždy našli mě usazenou v první lavici u katedry mračící se na ně. 

Poslední dobou nebrali angličtinu moc vážně, jelikož náš profesor byl na nemocenské a Andrew byl technicky vzato jenom suplant.

Nevím, co mě na tom pohoršilo víc, jestli to, že kašlali na angličtinu nebo na Andrewa. 

Neměla jsem čas se rozhodnout, jelikož dveře se otevřely a do naší malinké třidý natřené na mrazivě mentolovou vešel on. 

Měla jsem co dělat, abych aspoň trošku potlačila můj úsměv.

Měl na sobě tu košily. Tu, kterou mi vždycky půjčoval, když jsem u něj spala. 

Určitě si ji oblékl záměrně, protože ještě včera jsem se v ní válela po jeho rozlehlém letišti. Musel ji vyžehlit.

Ty intrikáři, zamručelo moje podvědomí, které se pořád ještě bálo dostat výprask.

Všichni jsme si sedli a Andrew se naposledy usmál. Musel vidět, co to se mnou udělalo.

"Máte své referáty?" 

"Arghhhhhh," zaznělo ze zadních částí třídy. "Pane profesore, já zapomněl."

"Já taky," další spolužák mi postavil oči v sloup.

A další.

A pak ještě jeden.

Upřela jsem na něho nevzrušený pohled a tupě povytáhla obočí. To máš z toho, že se pořád usmíváš a přikyvuješ...

A on se na mě naoplátku... usmál.

Složil dlaně k sobě a teatrálně projel pohledem celou třídu. "Ale to vůbec nevadí. Někdo musí mít nejhorší průměr ve třídě. Takže za 5. Ostatní sešity na stůl."

Má škodolibá radost byla ještě znásobena tím, že oni mu nerozuměli (možná, že kdyby si dělali úkoly, šlo by jim to teď trošku lépe) a tak si nemohli ani vyslechnout svůj ortel. 

Zatímco všichni ostatní po jednom odnášeli své sešity v dezolátním stavu Andrewovi na katedru, já z tašky vytáhla růžovou gelovku.

Jak příhodné, zahihňala jsem se.

Na zadní stranu mého sešitu jsem velkým písmem se spoustou kudrlinek (tak jak to měl rád) napsala: Proč mi chceš ubližovat? Já myslela, že se o mě budeš starat... :'(

Sešit jsem mu podala s obrovským pocitem zadostiučinění.

Celou hodinu jsme strávili pozorováním jednoho britského seriálu o životě královny Alžběty II., aby nám on mohl opravit referáty.

Nikdo očividně nedokázal ocenit to, že jim oceňovaný spisovatel opravuje slohovky, které psali 8 minut před začátkem hodiny.

Ten seriál jsem už viděla.

To ovšem znamenalo, že jsem se musela zabavit jinak. A tak jsem strávila 40 minut s hlavou podepřenou pěstí přemýšlící o tom, jaké to bylo pít kafe z dětské láhve. 

Tři minuty před zvoněním mi před obličejem přistál sešit. Otevřený na mé zvídavé otázce. Pokrytý mořem rudých písmenek. 

Dalším dvěma lidem podal jejich práce a se slovy: "Zbytek jsem nestihnul. Adriano, dojděte si prosím o obědové pauze, pro ty sešity." odešel.

Najednou jsem se bála jeho odpovědi.

Ach, holčičko, 

už chápeš, proč jsem se smál, když jsi mi připomněla Greye? Grey je špatný dominant, přímo příšerný, a jen takoví svým submisivům ubližují. To zaprvé.

Prosím, už nikdy neříkej, že ti chci ubližovat, ano? Chci se o tebe starat a ukázat ti, co je na tobě tak překrásného a k pomilování. Chci tě přimět, aby ses měla ráda tak, jako mám já rád tebe - a to by přece ubližováním nešlo... 

Chci ti dát bezpečí a jistotu na to, abys mohla prozkoumat své hranice. A tam, kde je stanovíš, tam budou. 

Ovšem ohledně trestů jsem ochotný smlouvat malinko, je to jeden z hlavních aspektů tohohle všeho. A moje dlaň na tvojí prdelce přece nezní tak špatně ;).

Ps. Omlouvám se za červenou, ale růžovou prupisku nemám :(.