7

646 8 0
                                    

Nervózně jsem podupávala na místě a ve zpocené dlani svírala růžový papír.

Takhle jsem tam stála a zhluboka dýchala asi hodinu. Pata silonek se mi zadrhávala o drsný vybledlý koberec.

Zaklepala jsem, ale nikdo mi neotevřel. Asi jsem to neměla tak hrotit, prostě tady ještě nebyl, ale já se prostě cítila, jako by tady ani nechtěl být.

Tahle chodba byla úzká a poměrně depresivní. Umazané zdi, které zřejmě bývaly bílé a koberec pohodlný méně než parkety pod ním… Po své délce se rozdělovala do čtyř místností – kabinetů, takže se to tady věčně hemžilo studenty, ale teď tu nikdo nebyl.

Jen já a tikání hodin, které aspoň trochu utřiďovalo mé myšlenky.

Každý normální student by odešel a vrátil se později, ale já věděla, že pokud odejdu, už se nevrátím.

Proč jsem se tak moc bála jeho přítomnosti, když jsem po ničem jiném netoužila víc?

Za rohem se ozvaly kroky a já přiškrceně vyjekla.

„Ahoj Adri!“ vyrazil ke mně s dlaněmi nastavenými do kostrbatého objetí a já zlehka ustoupila o krok dozadu, když jsem si všimla… jeho.

Jeho zrzavých vlasů vlnících se okolo nevýrazné bledé tváře s kruhy pod očima. Nevím, jestli mi takový přišel vždycky, ale od chvíle, kdy jsem ho poznala, mi na něm přišlo nudné úplně všechno. Právě byl ve čtvrťáku, což znamenalo, že mi přestal psát tak často, aby se mohl učit.

„Ahoj Tome…“ povzdechla jsem si a pro jistotu udělala ještě jeden krok.

Všimnul si toho a ruce pověsil dolů. Jenou z nich se podrbal za uchem.

Po asi tří minutách protnul to trapné ticho, které mi popravdě vyhovovalo: „Na koho tu čekáš?“

„Na An- pana Morgana,“ zamumlala jsem, ani k němu nezvedla svou rudou tvář.

„Aha…“

A takhle končila většina konverzací, které jsem s ním kdy vedla…

Ještě jednou se podrbal za uchem. „Moc ti to sluší, Adri…“

Jenom kdybys věděl, kvůli komu jsem znovu ty těsné šaty vytáhla…

Pokývala jsem hlavou a dál pokračovala v pozorování svých palců v černých silonkách.

„Adriano,“ ozvalo se za mnou a já ten hlas poznala.

Poznala jsem ho, protože mě donutil přitisknout stehna k sobě.

„Pane Morgane,“ zašeptala jsem tak potichu, až jsem si ani nebyla jistá, jestli to říkám.

Pocítila jsem, jak se Tomáš vedle mě otočil a se slovy: „Tak já půjdu,“ zmizel.

Andrew mi podržel dveře a já cupitavě vklouzla do jeho kabinetu, který se v ničem nelišil těm ostatním. Jedno malé okénko uprostřed zdi, na parapetu zakrslý kaktus a pod ním stůl…

„Kdo to byl?“ tázal se hned, když mě svíral ve svých pažích.

Pohladila jsem ho po tváři a krku a zhluboka si vydechla – hlavně proto, že už nevypadal tak naštvaně jako ráno. „Jenom jeden kluk, který se o mě snaží už asi dva roky… Pořád to nechápe…“

„Hmmm,“ shrnul to krátce a jednu dlaň z mých zad přesunul poměrně níž. Mou pravou půlku pevně sevřel a ledové rty položil na můj spánek. „Nedivím se mu…“

Life Is Not Grey Kde žijí příběhy. Začni objevovat