Loved Me Back To Life (Malec)

2.

"Kde si ho našel?" Ptala se Isabelle starostlivým hlasem, když Alec usnul ve svém pokoji pod vším tím vlivem alkoholu a velkou dávkou stresu. Všichni jeho kamarádi stáli za zavřenými dveřmi jeho pokoje, jakoby se báli, že se jim znovu ztratí. Což se i báli.

"Až na druhém konci města u nějakého baru." Vysvětlil Jace a zády se opřel o stěnu. "Jak to, že si ho nemohl vystopovat dřív?" Zajímalo Simona, upířího nováčka, který nebyl tak úplně Alecův kamarád, ale chápal jeho situaci a taky tam chtěl být pro svou kamarádku Izzy. "Na to jsem se ho ptal a odpověděl, že mu ještě zbyl nějaký lektvar po Magnusovi, který bránil lokalizaci, ale když přestal působit, tak se mi ho podařilo najít." 

"Měla jsem o něj takový strach. Kdyby se mu něco stalo, tak..." "Nic se mu nestalo, Izzy. Je v pořádku." Snažila se svou kamarádku utěšit Clary a pohladila jí po holé paži. 

"Tím bych si nebyl tak jistý." Jace pokýval hlavou a jeho pohled směřoval k zemi. Všichni přítomní na něj upřeli pohled, ale Jace promluvil až po chvíli. Sám si to snažil ještě urovnat všechno v hlavě. "Když jsem ho našel, byl úplně mimo a řekl mi, že..." Na chvíli se odmlčel a rozhlédl se po chodbě, aby se ujistil, že je nikdo neposlouchá. "...že právě mluvil s Magnusem." Řekl potichu a prohlédl si udivené pohledy jeho přátel. 

"Panebože..." Hlesla Isabelle a přiložila si dlaň před ústa. "Myslíš, že...ho vážně viděl?" 

"Já nevím, Izzy. Všechno se to seběhlo moc rychle, je toho na něj moc. Podle mě jen prostě má nějaké halucinace z toho veškerého stresu nebo...já fakt nevím, ale musíme na něj dávat pozor. Takhle jsem ho ještě nikdy neviděl. Nesmíme dovolit, aby ho to pohltilo." Jace si projel prsty své blond vlasy a pokračoval. "Je to můj parabatai, vím jak moc velkou bolest cítí. Musíme ho z toho dostat."

"Ne že bych byl na tohle odborník, ale podle mě si to Alec vyčítá. A navíc se s ním nestihl rozloučit, to musí být pro něj to nejhorší." Řekl Simon a ani jemu z celé té situace nebylo dobře. Dokázal si představit sebe na Alecově místě a navíc...Magnus byl i jeho dobrý přítel. 

"Měli bychom ho nechat prospat a to samé platí pro nás. Zítra toho vyřešíme víc." Navrhla Clary a položila Jaceovi ruku na rameno. Ten jí věnoval jen nepatrný úsměv a přikývl. 

"Já odtud nejdu. Nehodlám riskovat, že ho zase ztratíme." Zavrhla nápad Izzy a posadila se na červené křeslo, které mělo své místo na chodbě u zdi vedle Alecova pokoje. "Jsi si jistá? Měla by ses jít prospat." Naklonil se k ní Simon. "Jsem tady v pohodě." Přikývla. A myslela to vážně, nehodlala se hnout z místa a nechat Aleca zase na několik dní zmizet.

"Tak tu budu s tebou." Rozhodl Simon a Isabelle neprotestovala. 

***

Alec otevřel oči a hned toho litoval. Do rozespalých a unavených očí ho udeřilo prudké denní světlo. Nevěděl kolik mohlo být hodin, ale všude bylo celkem ticho. Oči opět na chvíli zavřel, ale usnout už se mu nepodařilo, tak se po chvíli odhodlal a vstal z postele. Byl zmatený, nejdřív mu ani nedošlo, jak je možné, že je opět ve své posteli v Institutu. Na chvíli ho napadlo, co když se mu to celé jen zdálo a on teď vyjde z pokoje a všechno bude jako dřív. Lidé se na něj místo soucitných pohledů budou usmívat a po chvíli mu zazvoní telefon, kde se ho Magnus zeptá, jestli se dneska nechce stavit třeba na drink. 

Ale Alecovi došlo, že tohle se nestane. Už nikdy. 

I když ho to nezajímalo, podíval se na telefon, aby zjistil kolik je hodin. Bylo 7 ráno, ale venku už zářilo letní slunce. Napadlo ho, že by byl dobrý nápad dát si konečně sprchu, a tak taky udělal. Pak jediné, co chtěl bylo vypadnout z Institutu. Nemohl tam být. Nebylo mu tam příjemně a už vůbec se tam necítil jako doma. Doma pro něj bylo už dávno někde jinde. 

Když vyšel z pokoje, překvapilo ho, že hned vedle dveří na křesle spí jeho mladší sestra a na zemi sedí Simon a spí s hlavou položenou na jejím klíně. Chvíli jim věnoval pohled, ale pak se raději dal na odchod. "Alecu." Uslyšel za sebou hlas a to ho donutilo se zastavit. "Už nikam nechoď." 

Pomalu se otočil a pohled věnoval své sestře, která stihla vzbudit sebe i Simona a oba už stáli na nohou. "Izzy, já musím." Řekl Alec. "A zase se mi neozveš pět dní? A já se o tebe budu bát? Tak to v žádném případě." Izzy rychlým krokem přešla přímo k němu, připravena ho klidně držet násilím. "Za to se omlouvám, ale chtěl jsme být sám."

"Sám? Alecu, Jace mi řekl, o tom co si mu řekl...že si mluvil s Magnusem. Mě se můžeš svěřit."

Alec se nečekaně zasmál. "Co? To, že jsem řekl? Tak to jsem byl asi hodně opilý. Nic takového se nestalo...ani to není možné."

Isabelle mu to zcela nevěřila, ale nedávalo to najevo. "Dobře, ale i tak, zůstaň tady. S námi ti bude líp." Zvedla ruku za účelem, že ho pohladí po paži, ale Alec sebou cukl a uhnul. "Ne. Kdybys mě nutně potřebovala, najdeš mě u Magnuse doma, slibuju." Řekl a už byl rozhodnutý k odchodu, ale sestra ho ještě zastavila, zatímco Simon raději nečinně stál v pozadí. "To tam chceš být sám?"

"Nebudu sám." 

Izzy mu věnovala nechápavý pohled.

"Jsou tam jeho kočky. Někdo se o ně musí starat." Objasnil jí Alec, i když nějaké kočky byly to poslední, na co myslel.  Poté se už nenechal zadržet a opustil Institut. 

***

Už několik minut stál přede dveřmi a přemýšlel, jestli má jít dovnitř nebo ne. Naposledy tam byl ten večer, kdy Magnus zemřel. 

***

/flashback/

Rozrazil dveře a křičel jeho jméno. Magnus se mu ale neozýval. Prohledal každou místnost, ale nikde ho nenašel. Pohltil ho strach i hněv zároveň. Lhal mu. Říkal mu, že se na vlastní pěst nikam nevydá, ale i tak odešel všechno vyřešit sám. A Alec neměl vůbec tušení, kam by mohl jít. Jen věděl, že je Magnus v nebezpečí. 

***

Zdálo se mu, že to bylo dávno, ale přitom se to stalo jen před 5 dny. 

Věděl, že jakmile vejde dovnitř, všechno mu ho tam bude připomínat. Vybaví se mu každá vzpomínka. Jenže také věděl, že tam mu bude líp, protože neměl v plánu se Magnuse jen tak vzdát. Chtěl mít na očích jeho věci a všechny ty vzpomínky. 

Konečně vešel do bytu a do nosu ho udeřila známá vůně domova. Musel se usmát, i když ho to celé trápilo. Zůstal stát na místě a rozhlížel se kolem. Všude do něj narážely vzpomínky. Připadal si, jako kdyby stál ve víru jeho vzpomínek a všechny kolem něj kroužily a on se je snažil chytat, ale nešlo to, protože se hned rozplynuly jako kouř.

"Nečekal jsem, že přijdeš domů." Ten hlas. Ten hlas byl všechno, co v tu chvíli Alec potřeboval. Uvědomoval si, že to není skutečné, ale nezajímalo ho to. Pro něj to svým způsobem skutečné bylo. 

"A já nečekal, že se ještě objevíš. Včera si říkal, že už se nemůžeme vídat." Alec se musel pousmát. Jeho pohled směřoval na ono křeslo, ve kterém Magnus vždy sedával a teď to nebylo jinak. 

"Alexandře, tak nějak to nezávisí na mě. Jsem v tvojí mysli." Řekl Magnus a dodal k tomu nevinný úsměv. 

***

Jsem moc ráda, že se vám první kapitola líbila a zaujala vás. Doufám, že vás to bude bavit i dál, protože mě to rozhodně baví psát a mám ještě dost nápadů :) Omlouvám se za menší nedostatek Malec v této kapitole, ale příště vám to určitě vynahradím :) 

Budu se snažit, aby tahle povídka vycházela pravidelně dvakrát týdně, což připadá na pondělí a pátky :) 

Jistě budu ráda za vote a klidně i komentáře, co si o tom myslíte :) 

Ještě jednou díky všem <3 :)