Loved Me Back To Life (Malec)

18.

"Alecu, co si udělal?" Ptal se Magnus a v hlavě se mu přehrávaly tucty scénářů o tom, co tak špatného mohl Alec udělat. 

"Magnusi, já jsem...já jsem ti něco vzal." Alecovi dalo zabrat ta slova ze sebe dostat. Styděl se, že Magnuse takhle zklamal, ale na druhou stranu si pořád opakoval, že kdyby to neudělal, Magnus by tu nebyl. 

"Buď konkrétnější, leze to z tebe jak z chlupaté deky." Magnus protočil oči a vzdychl. To to Alecovi moc neusnadnilo. "Náhrdelník z tvého trezoru." Dostal to ze sebe tak rychle, že skoro ihned zapomněl, že to vypustil z úst. Ale Magnusův výraz mu to připomenul. Obočí mu vyskočilo nahoru a v jeho očích doslova zablýskalo. Rty měl pootevřené, jakoby se chystal něco říct, ale rozmyslel si to. To ticho Aleca ničilo, bylo to jako ticho před bouří. V tu chvíli Magnus hlasitě vypustil vzduch nosem, skoro jako nějaký rozzuřený býk a konečně promluvil. 

"Alexandře..." Začal trošku rozjetě, ale pak vydechl, aby si zklidnil hlas. "Tys to dal Gabrielovi, že jo?" 

"Ehm...jo. Ale bylo to výměnou za to, že mi pomůže tě oživit a při tom neumřít." 

"Tohle se nikdy už nemělo dostat do jeho rukou. Sakra, že já jsem ti na tý Eifellovce něco říkal, mělo mi dojít, že něco plánuješ." Magnus znova vzdychl, tentokrát nad sebou a odkráčel směrem do ložnice, kam ho Alec následoval. "A co jsem měl asi dělat? Nepomohl by mi, kdybych mu tu hnusnou cetku nedal. A já potřeboval, aby mi pomohl, protože tvůj život za to rozhodně stál."

Magnus se zastavil mezi dveřmi do ložnice a otočil se na Aleca. "Ta hnusná cetka, jak říkáš, je pro mě důležitá, Alecu. Věřil jsem ti, když jsem ti svěřil tenhle byt a ten trezor. Mohl si mi to aspoň říct." Nekřičel, spíš jen občasně zvyšoval hlas, protože byl v ten moment naštvaný.

"Kdybych ti to řekl, tak bys mi to nedovolil." Podotkl Alec lehce se zvýšeným hlasem. 

"Ano a o to tady přesně jde. Nedovolil bych ti to. Celou dobu ses mě snažil vrátit zpátky nehledě na to, co to bude stát a vůbec tě nezajímaly mé názory. Raději bych zůstal mrtvý, než abych dovolil aby měl Gabriel ten náhrdelník. " Magnus rozhodil rukami a ani si neuvědomil, že v půli věty začal křičet. Když viděl Alecův ublížený výraz došlo mu, že ho tím, co řekl ranil.

"Jen jsem dělal, to co jsem si myslel, že je správné." Alecův chvilkový ublížený výraz byl pryč a na scéně byla neutrální tvář. "Ano, to ty děláš vždy. Ale ne vždy to, co je správné pro tebe, je správné i pro ostatní." Magnus sklopil hlavu a oba chvíli mlčeli. 

"Co sakra pro tebe znamená ten náhrdelník, že jsi tak moc naštvaný? Gabriel říkal, že to bylo dřív jeho. " Promluvil Alec a to donutilo Magnuse se na něj podívat. "Tak to ti lhal. Vždy to bylo moje, ale on to chtěl, protože jedině tak mě může zničit."

"Nechápu to." 

Magnus už se trošku uklidnil a šel se posadit na postel. Alec ho následoval k posteli, ale neposadil se. "Ten náhrdelník je spojen s mojí magií. Když je zničen náhrdelník, přijdu o magii i nesmrtelnost. Nebudu nic."

"Magnusi..." Alec nevěděl, co říct. Byla to jeho chyba, to on předal jeho nepříteli tak vzácný předmět a teď, když Magnus přijde o svou moc, bude ho nenávidět. Nevěděl, co říct, omluva by nepomohla. "Proč se tvá magie s tím spojená?" Zeptal se místo toho. 

"Udělal jsem to tak už dávno, skoro každý silný čaroděj to tak dělá, aby nikdy neztratil kontrolu nad svojí sílou. Jsme propojeni s předmětem, který nám pomáhá s rovnováhou." Magnus se na Aleca už ani nepodíval. Jeho pohled celou dobu směroval k zemi.