Dvojčata (upíří deníky)

18. Kapitola

,,Tak dobře" řekl z ničeho nic Klaus. Trochu jsem se napnula a nebyla jsem jediná. ,,Skvěle" snažila jsem se říct klidně i když Klaus musel slyšet jak moje srdce bije jako na poplach. Klaus do sebe kopnul skleničku ,,Tak tedy jdeme" otočil se k nám zády a vyrazil pryč z baru. Následovali jsme ho přímo do mého bývalého bytu. ,,Tvá máma je vážně skvělá. Nebýt jí, tak bych plno věcí neměl" řekl s úsměvem a já se na něj naštvaně podívala ,,Chci aby si jí nechal" řekla jsem skoro nepříčetně. Neodpověděl a do klíčové dírky zasunul klíček. Oba jsme vešli dovnitř až na Damona. Ten nemohl vstoupit protože nebyl pozvaný současným majitelem. Elena seděla u stolu. ,,Eleno" vydechla jsem její jméno. Rychle sebou škubla. ,,Angelo" řekla vyděšeně ,,Co tady děláš?" vyjekla ,,To je ale překvápko že?" řekl na oko překvapeně Klaus. ,,Tvá sestra chce tvé místo" dodal po chvíli ticha. ,,Nech jí jít" podívala sem se na Klause. ,,Angee ne" řekla varovně a zároveň zděšeně Elena. ,,Všechno bude dobrý" smutně jsem se usmála a objala jí. ,,Tak Dojemné" spráskl ruce Klaus. Obě jsme po něm šlehli nepříjemným pohledem. ,,Jak zrcadla" řekl s nepředstíraným údivem. ,,Tak jdi" poplácala jsem ji po rameni a doprovodila jí ke dveřím. Naposledy se po mě ohlédla a překročila práh. Přikývla jsem. Damon jí pevně objal. Nejdřív zavřel na chvíli oči, ale otevřel je ve chvíli, kdy se Klaus dostal ke dveřím aby je zavřel.

Seděla jsem na pohovce. Byla jsem schoulená do klubíčka. Hlavu jsem si položila na kolena, která jsem si objala rukama. Snažila jsem se být co nejvíce klidná. Z kapsy jsem si vytáhla mobil. Podívala jsem se do galerie a zobrazila si společnou fotku mě a mámy.  Cvaknul zámek ,,Doufám že máš ráda pizzu" řekl místo pozdravu Klaus a položil přede mě krabici ze které se linula příjemné vůně Pizzy Hawai. Tu sem milovala ,,Nemám hlad" udržela jsem svou touhu. ,,Do večera hlady neumřeš" zavtipkoval. A vytáhl si ze skříňky skleničku do které si nalil džus Cappy. Pozvedl skleničku. ,,Víš že tyhle džusy vynalezli lidé v Belgii?" asi se snažil komunikovat. ,,Bylo to ruku 1939. Dříve měli trochu jinou chuť. Řekl bych méně chemie" tiše se zasmál jako by řekl nějaký vtip, který sem nepochopila. ,,Tak to tedy děkuji za lekci historie, kterou diky tvému potěšení již nevyužiju"  byla sem sarkastická a nepříjemná. ,,A to sem si myslel že budeš hodná když jsem tě vyměnil za Elenu" řekl na oko zklamaně  ,,Sem hodná na lidi, kteří se mě nepokoušejí bezdůvodně zabít" odpověděla sem ihned. ,,Tvá smrt není bezdůvodná lásko" jen co vyslovil slovo lásko sem sebou škubla ,,Ne?" zeptala sem se popichovačně  ,,Je to na dlouhé vyprávění. Ukážu ti to" usedl vedla mě a chtěl se oběma rukama dotknout mého čela ale já uhnula ,,Dovoliš? Musím se ti dostat do hlavy" řekl klidným a na jeho poměry přátelským hlasem. Nakonec sem ho nechala. Před očima se mi začali zjevovat obrázky celého jeho příběhu. Byla to možná jen empatie, ale cítila jsem jeho duševní bolest. To jak ho otec zavrhoval. Ten hlad po krvi. Zrada sourozenců. A pak se mi zjevila vize několika rakví. Asi jeho sourozenci. ,,Kol, Fin, Rebecca" říkal jejich jména bez emocí ,,To byl tvůj trest za zradu?" zajímalo mě. Pokud by se totiž něco nepovedlo, co se stane s Elijahem. ,,Jsou to mí sourozenci. Nezabil bych je." přesedl si naproti mě do křesla a stále mě pozoroval. Zakručelo mi v břiše. ,,Ta pizza vážně není otrávená" postrčil ke mě krabici ,,Dávám ti své slovo" usmál se a otevřel jí. Nakonec sem neodolala a sáhla po trojúhelničku, kde bylo nejvíce ananasu. ,,V tvém příběhu byla dívka jako sem já a Elena" vzpomněla jsem si na tu dívku, která pobíhala okolo ohně v modrých dlouhých šatech se širokým úsměvem a melodickým smíchem ,,To byla Tatia. První dvojnice. To její krev nám podstrčila matka při přeměně. A taky proto to má dvojnice zase odčinit" nebránil se nějakému vysvětlování. Ještě jsme si pak chvíli povídali. Kdyby se mě nesnažil zabít tak řeknu že jsem si příjemně popovídala. Dokonce jsem se chvílemi i zasmála jeho vyprávění jak dřívější panští byli hloupí. Byla sem uvolněná a klidná. Jako bych zapomněla že je to člověk který mě chce zabít.   ,,Je čas jít" řekl a mě se najednou udělal knedlík v krku. Všechen klid pryč. ,,Ale změnil sem názor" poklepal si prsty na bradě a ďábelsky se usmál. ,,Neprovedeš rituál?" rozzářila jsem se ,,Ne ten bude" zakroutil hlavou ,,Ale ty" podíval se na mě.  Přešel pár kroků ke mě. ,,Vím že si to táhla s Elijahem. Možná ještě taky táhneš" zněl zamyšleně. ,,Tak až se znovu probereš po své smrti. Můžeš mu předat mou správu" usmál se a kousl se do zápěstí až mu tekla krev. Couvnula jsem ,,Že se nevyplácí obrátit se ke mě zády" sotva to dořekl tak mi nacpal svou ruku do úst. Ústa se mi plnily jeho krví. Musela jsem polknout. Tu chuť neumím popsat.  Když jsem polkla tak se odtrhl. ,,Co si to udělal?" vyjekla jsem. ,,Bude z tebe upír" řekl poklidně a podal mi kapesníček abych si utřela pusu.

,,Tak a už to sem zase já" zaradoval se Klaus ,,To nenáviděné monstrum. Myslím že můžeme jít"