Insanity /CZ/

6.

"Čekala jsem tě." ozvalo se z rohu místnosti, když za sebou zavřel dveře. Arthura překvapilo světlo v rohu místnosti, jehož zdrojem byla... Svíčka? U ní seděla Lethé, nohu přes nohu, pozorovala ho a usmívala se.  "Já..." zakoktal se muž a sevřel ruce v pěst. "Přišel jsem kvůli informacím. Jen abych si něco ověřil."

Dívka pokrčila rameny. "Škoda." Pak mu naznačila aby si sedl a on poslechl.

_____

Své dětství si Lethé Samuelsová pamatovala jen matně. Nejasné záblesky jakéhosi páru, který byl nejspíš jejími rodiči, nějaké dětské hřiště a malou plyšovou opičku. Víc ne. Sama si sebe představovala jako rozkošnou holčičku s copánky a v sukýnce, ale těžko určit, jak moc si to idealizovala.

Zato její dospívání, na to si pamatovala až moc dobře. Ve třinácti letech absolvovala na Cambridge, takže o nějakém normálním sociálním zapojení si mohla nechat jen zdát. Matematika, to byl její obor, ale kolem patnáctého roku věku, kdy už vypočítala více příkladu než obyčejní lidé za celý život, ji všechny ty čísla a znaménka přestala bavit. Chtěla víc. Chtěla dobrodružství.

A v tu chvíli to všechno začalo.

_____

"Stačí vědět, na koho se obrátit." odpověděla ona na dotěrnou otázku, kde sehnala tu svíčku. Udržovala si jakýsi Status quo, byla jakousi místní královnou. Byla krásná, všechny znala a všem radila. Pokud jim tedy nevyhrožovala smrtí, že ano.

"Tak co bys chtěl vědět, Artie?" zadívala se na něj a prsty zabubnovala o rám postele. 

"Jak ses sem dostala. A proč." vyhrkl muž a ani nezaváhal. Lethé se začala smát a smála se dlouho. Působilo to skoro děsivě. Sakra děsivě. 

"Jsi... Jsi v pořádku?" otázal se a položil jí ruku na rameno, což mělo naprosto nečekaný efekt. Žena po něm skočila a přišpendlila ho k zemi. "To není tvoje věc. Nic ti do toho není, chlapečku." sykla a upřeně se mu koukala do očí. Pak, jako blesk z čistého nebe se naklonila a políbila ho. Ano, znala ho v součtu tak patnáct hodin i s cestou, ale co byste čekali od někoho, kdo byl označen za blázna.

Arthur nijak neodporoval, konec konců, nepříjemné mu to nebylo. Dokonce se pokusil na její polibek nějak navázat, což ovšem Lethé vzala jako zavelení k ústupu a napřímila se. "Pane na nebesích, měl jsi vůbec někdy přítelkyni?"

"Měl!" ozval se dotčeně muž a posadil se na dřevěné podlaze. "A ne jednu!"

"Vážně? Bože, líbáš hůř než můj bratr a to je co říct." postavila se a on radši tuto poznámku přešel bez komentářů. Nechtěl vědět víc, vážně ne.

"Co to sakra bylo?" optal se radši a vykulil přitom oči. "Jen jsem to zkusila." pokrčila rameny a opět si sedla. "Hormonální signály, které jsi vysílal mě k tomu nabádaly, tak nějak." poznamenala a pokusila se o úsměv. "Nejspíš jen špatně čtu v druhých lidech."

"Možná by jen stačilo, kdybys na ty signály nereagovala tak přehnaně." odpověděl a posadil se vedle ní. "A teď mi řekni, kdo, nebo co jsi vlastně zač?"

Lethé zmrzl úsměv na tváři. "Už jsem ti sakra říkala, že to není tvoje věc." sykla a Arthur si stoupl. "Tak fajn. Až budeš trochu sdílnější, vrátím se."