Insanity /CZ/

2.

"Lethé? Kdo je to?" zajímal se Arthur a pokračoval za Claire do jídelny. Ta kráčela dál a začala přitom vyprávět. "Těžko se to vysvětluje. Ona totiž jako jediná z nás všech není jednoduše diagnostikovatelná. Když jí bylo patnáct, unesli ji a zkoušeli na ní různý drogy. Občas ji to popadne, ale většinou je to milá holka. Určitě ji ještě dneska uvidíme." Došli až do velké místnosti se stoly a židlemi, jídelna.

"Oběd." usmála se Claire a vzala si tácek. Stoupla si do řady a Arthur ji následoval. "Neviděla jsi Magdalene?" ozvalo se za jeho ramenem a on se otočil. Stála tam hnědovlasá žena, možná o pět let mladší než náš hrdina. Usmívala se, ale z jakéhosi důvodu to působilo spíš děsivě než přátelsky. Claire jí hnes odpověděla. "Ta? Ta je u sebe. Můžeš pro ni skočit." Žena odběhla a Arthurova společnice ihned začala vysvětlovat. "To byla Dominique, bipolární porucha. Chtěla spáchat sebevraždu, možná jsi o tom slyšel. S bombou v supermarketu." Beckeldew se zamyslel a váhavě přikývl. "Myslím, že jsem o tom něco slyšel."

U stolů sedělo různě rozmístěných asi dvacet lidí, někteří po skupinkách, někteří sami, ale všichni jedli. Muž následoval Claire a sedl si naproti ní, takže si všiml drobného úsměvu v její tváři ve chvíli, kdy kdosi vstoupil do dveří. Otočil se, aby zjistil kdo to je a málem mu spadla čelist.

Byla to dívka, celkem mladá s dlouhými kaštanově hnědými vlasy. Ty lemovaly její tvář, která by se nedala popsat jinými slovy než krásná. Jediné, co jí scházelo, byl úsměv. Bez otálení vyrazila k okýnku a vzala si svou porci, zatímco ji Arthur skoro s otevřenou pusou sledoval.

"Lethé." oznámila prostě Claire a dál se věnovala svému obědu. To už ale dotyčná směřovala přímo k jejich stolu, což našemu hrdinovi způsobilo skoro infarkt. Beze slova, skoro roboticky přesně si sedla vedle něj a upřeně se zadívala na tác před sebou. Pak otočila hlavou k muži a hlasem jemným, avšak bez výrazu se ho optala: "Dáš mi ten salát, Arthure? Stejně ho nejíš."

On na ni vykulil oči a zvedl obočí. "Jak víš, že..." Ona ho však bez zájmu přerušila. "Díky." a vzala si jeho misku, obsah přelila do té své a vrátila mu ji. Pak začala beze slova jíst, jenomže Arthurovi to nedalo. "Odkud znáš moje jméno?"

"Jsem chytrá." poznamenala a položila příbor. Potom se na něj otočila a zahleděla se na něj. Její oči byly šedé jako moře za bouře, ale nebylo v nich nic než výraz někoho, kdo úplně nepatří do tohoto světa. "Arthur Beckeldew, že? A máš alergii na jahody."

"Jak... Jak... Ale to je jedno. Ty jsi Lethé, že?" snažil se o konverzaci on, ale moc mu to nešlo. Dívka si povzdychla. "Pokoj 21, po večerce, nechám odemčeno. Tedy, pokud ti jde o tohle."

"Ale já... Já jsem nemyslel... Tohle!" vykoktal muž a Lethé se škodolibě ušklíbla. "Ale jde. Jen to ještě nevíš. Nabídka platí." A opět se vrátila ke své polévce.

Arthur na ni chvíli jen zíral a nakonec také snědl svou porci. Ale zaboha nevěděl, co to sakra bylo.