The Image of Kurt Cobain

15. 2. 2014

Sedím, zírám na bělostný list papíru a zamyšleně okusuji tužku. Mám tuhle čistotu porušit svým poskvrněným životem? Zkaženou myslí? Pomůže mi to porozumět sama sobě? Nevím, ale musím to zkusit. Dnešní den mi dal naději. Ne, on mi dal naději, i když netuším jak a čím.

Konečně jsem se s ním setkala tváří v tvář. Je jiný, než jsem si myslela. Potkala jsem Kurta na ulici a nebyl zrovna při smyslech, tak to asi bude tím. Požádala jsem ho o autogram. On se na mě podíval, tedy skrz mě a něco zahuhlal. Byl mimo. Co sis myslela? Že bude čistý? Každý ví, jak to s ním je, promlouvala jsem k sobě. Nahlas jsem zaúpěla, bylo mi jasné, že podpis dnes nezískám, vždyť by v ruce neudržel ani tužku.

Taková příležitost! Proběhlo mi, trochu navztekaně, trochu zoufale, hlavou. Ale překvapil mě. Sice nebyl nadšený, jeho zamračený výraz vypovídal za vše, ale zahučel: „Kam to chceš?"

Jelikož jsem toto měla naplánované už dlouho a rozhodně jsem Kurta nechtěla zdržovat, vyhrkla jsem: „Tady, prosím."

Rychle jsem v báglu nahmatala blok v kožené vazbě a podala mu jej. Získání autogramu mého nejoblíbenějšího zpěváka bylo pro mě cílem, po kterém jsem bažila celým srdcem. Já vím, mohlo by se zdát, že je to malicherná věc, ale Kurtův hlas a písně mě podržely vždy, když jsem to potřebovala a já se, nejen k nim, silně připoutala. Jsem na nich takřka závislá. Pokud si někdo myslí, že to není možné, tak to ještě nezná mě. Zatímco jsem se soustředila na svoje myšlenky, frontman Nirvany mi do notesu něco načáral a zaklapl ho.

„Na." Řekl úsečně a já natáhla své zjizvené zápěstí. Čekala jsem, že mi ho vrátí a půjde, respektive odpotácí se, ale on udělal něco jiného. Uchopil mi tu ruku a ukázal na jizvy.

„Automutilace neboli sebepoškozování. Ta úleva přitom, viď?" zachraptěl.

Šokovaně jsem na něj zírala, zatímco si vyhrnul rukávy košile a ukázal mi nespočet jizev na obou rukách.

„To znám," dodal, i když zbytečně. Díval se na mě nezúčastněným pohledem. Překvapeně jsem vydechla. Oh bože, pomyslela jsem si zděšeně. Nemohla jsem odtrhnout pohled od jeho rukou, nakonec jsem se ale překonala, vykoktala ‚děkuji' a rádoby rázným krokem poodešla.

Celý den jsem se snažila vytěsnit obraz jeho zuboženého těla z mé hlavy. Nedařilo se. Rozhodla jsem se, že ho musím zase vidět. Plakáty rozhlašovaly, že Nirvana bude mít koncert v klubu Black Death už zítra a já věděla, že o to nemůžu přijít. Do koncertu ale ještě zbývalo spoustu hodin a tak jsem si řekla, že si musím vyčistit hlavu. Byla jedna hodina ráno. Čas určený pro mě – nechtěla jsem nikoho potkat. Na hlavu jsem si ještě hodila kapuci a do kapsy pro jistotu zastrčila nůž. Nůž – respektive dýku – jsem nosila od té doby, co jsem párkrát narazila na různorodá individua při mých nočních potulkách městem. A taky to byla jediná věc, kterou jsem kdy od rodičů dostala. Otec, když byl ještě normální a choval se... prostě jako táta, tak mi ji vyrobil. Láskyplně jsem přejela po dřevěné rukojeti a zastavila se prsty na vyřezaném 'Meredith'. Povzdechla jsem si, nasadila jsem si sluchátka a vyrazila. Potloukala jsem se ulicemi a do uší mi zněl Kurtův chraplavý hlas. Zběžně se rozhlédnu a zarazím se. V rohu té nejšpinavější ulice ve městě se kdosi choulí a třese. Já se v záchvěvu lítosti, protože normálně bezcitně pokračuji v chůzi, doploužím až k němu a opatrně, s rukou na kapse s nožem, mu položím druhou ruku na rameno.

„Hele, jsi okay?" Lehce zvedne hlavu a upře na mě skelný pohled. Překvapeně ucouvnu o dva kroky.

„Kurte?!"

„Nech mě," zaskřehotá.

„Ani náhodou," odpálkuji ho, „dej mi ruku." Myslím, že ani neví, co dělá, ale podá mi ji. Ze žíly ještě trčí jehla. Oklepu se odporem, ale nic jiného mi nezbude – musím ji vytáhnout. Bez problémů Kurta zvednu na nohy, je lehký jak pírko. Podpírám jej a bez rozmyslu si to s ním namířím ke mně domů. Kurta jsem uložila do mé postele a já si ustlala na gauči.

Když jsem mu vysvlékla jeho ohyzdný svetr, který nevoněl zrovna libě, tak Kurt hlesl: „Dík."