The Image of Kurt Cobain

23. 2. 2014

Myslím si, že mi nemůže být hůř, proletí mi hlavou.

Samozřejmě, po dávce mi bylo dobře a tuším, že to nebylo jen drogou. Už je to dlouho, co jsem vedle sebe měla někoho o kom jsem mohla říct, že je to můj přítel. Kurt se kolem poledne vypařil, volali mu kluci, že má přijít na zkoušku a on, s úsměvem na rtech, šel.

„Ozvi se," pronese, když se loučíme. Krátce přikývnu, obejmu jej a sotva zabouchnu dveře, svalím se na pohovku. Je o čem přemýšlet. Usoudím, že mi nejlíp bude na procházce a vyrazím.

Potuluji se Seattlem a pozoruju lidi. Mám tohle město fakt ráda, pomáhá mi zapomenout na rodiče a na – Zarazím se a vytřeštím oči. Z protějšího chodníku na mě zírá člověk, který náramně připomíná... Ale ne, to nemůže být pravda. Muž, vypadající jako Andrew, přeběhne cestu a míří, kam jinam než ke mně. Nemůžu se ani hnout. V hlavě mi hučí a přehrává se milion vzpomínek najednou. Už je u mě.

„Edith? Hledal jsem tě!" zvolá a já vím, že není pochyb o tom, kdo to je. Edith mi říkával jedině on.

„Co chceš, Andrew?" zeptám se jej, zuby pevně zaťaté.

„Chtěl bych se ti omluvit, jsi moje láska, vrať se." Změřím si ho pohledem. Opravdu jsem ho milovala. Nezměnil se – rovné hnědé vlasy má jako obvykle v úhledném culíku, aby mu nepadaly do jeho modrých očí, které se na mě dívají skoro s láskou, tak jako tolikrát. Ale já se změnila. Odstoupím od něj a překřížím ruce na hrudi.

„Já už tě nepotřebuju, Andy. Je mi skvěle." Snažím se, aby nepoznal, že... Myšlenku nedokončím, v hlavě mám prázdno a rozhlížím se jak z toho všeho ven.

„Slyšíš mě?" Pozoruje mě. Neodpovím, mám strašně sucho v puse a jen na něj zírám. Lavička, potřebuju si sednout...co mi chce... jak mě našel... zas tak skvěle mi není...

„Běž pryč!" snažím se ho odstrčit. On mi ale naopak sevře ruku, tak pevně až vykřiknu. Uchopil mě zrovna tam, kde mi dopoledne Kurt tak odborně napíchl žílu, abych si užila další dávku heroinu. Můj bývalý se mi nechápavě vpíjí do očí a já vím, co vidí. Tu malou holku, kterou jsem bývala, smutnou, naivní, vystrašenou. Pokouším se posbírat si myšlenky, ale nejde to. Andrew se zamračí a rychlostí blesku mi vyhrne rukáv. Andy o drogách ví hodně, nikdy nebyl andílek a marihuana není jediná droga, kterou kdy zkusil.

„Co to, kurva?" Zařve, když vidí pár vpichů. Jsou lehce zanícené, protože jsem používala zpěvákovy jehly.

„Vzpamatuj se," zatřese se mnou, „chtěl jsem ti dát šanci, -On mě? Šanci? On se zachoval jako hajzl- když jsem tě viděl v tom článku, říkal jsem si ... ale z tebe se mezitím stala feťačka!" Odplivne si a nechá mě stát uprostřed liduprázdné ulice.

Ještě chvíli tam tak stojím a doslova cítím, jak ze mě vyprchávají poslední účinky heroinu a poslední zbytky klidu a bezstarostnosti. Svezu se na zem a vyzvracím se. Začíná mi být zima a já se s třesoucíma nohama pomalu postavím. Napadne mě jen jediný člověk, který mi může pomoct. Slzy se mi vyhrnou z očí a stékají, stékají, stékají. Vytočím Kurtovo číslo a poslouchám jak mobil vyzvání. Nic. Zoufale si otřu slzy z tváří. Přemýšlej, pobídnu se v duchu a nakonec se odvážím zavolat ještě-

„Dave?" popotáhnu a on na to:

„Mer? Co je ti?"

„Přijď." Típnu hovor, protože na víc nemám a malátně se odpotácím domů.

Uslyším poslední dobou známý zvuk, cinkání klíčů v zámku. Hlasy. Ležím na gauči se zavřenýma očima. Dave přišel. S Kurtem? Ne, to je Kris, uvědomím si v zápětí.

„Meredith," šťouchne do mě jemně bubeník. Odlepím víčka a zahledím se na něj. Polknu.

„Děkuji, žes dorazil. Potkala jsem svého ex." Lehce zmateně se na mě zadívá. Žádné podrobnosti jsem mu neříkala, každopádně ví, že jsme se nerozešli v dobrém. Přesto se na nic nevyptává, jen mě pohladí po vlasech a nabídne:

„Chceš něco přinést?" Zavrtím hlavou a jen zašeptám:

„Jen tu buď, buďte, chvíli se mnou. Kde je Kurt?"

„Doma. Spí." Odpoví za něj Krist a já cítím, jak mi těžknou víčka. Poddám se tomu. Ještě ale zaslechnu Krise, který šeptá směrem k Daveovi.

„Odkud máš její klíče?" Bubeník něco zamumlá.

„Cože? Ty ses s ní-" Dál už nevím, protože se propadnu do temnoty.

Vzbudím se do tmy, spala jsem celé odpoledne. Co mě probudilo? Ozve se Milk it od Nirvany. Aha, někdo mi volá. Rozespale to přijmu.

„No?"

„Slečna Grace? Nemocnice St. James. Vaše matka je zde přijatá na chirurgii a vyžaduje vaši návštěvu. Přijdete?" Nejsem schopna slov.

„Haló?"

„Ehm, ano, přijdu." Odvětím bez emocí.

„Děkujeme, na shledanou." Zírám do prázdna. Jak dlouho? Na to si později nemohu vzpomenout.