The Image of Kurt Cobain

20. 2. 2014

Venku je ještě tma, ale já už nemůžu spát. Uvařila jsem si černočerný kafe a nastartovala svůj den pořádným jointem. A dá se říct, že jsem spokojená. Aspoň navenek. Když jsem včera zaklapla tenhle notes a natáhla se zpět na postel, necítila jsem se po tom mém „malém výstupu s háčkem" moc dobře, tak jsem uslyšela zachrastění klíčů v zámku. Překvapeně jsem začala přemýšlet, kdo to sakra může být. Bydlím sama, mám ráda své soukromí a nějak si nemůžu vzpomenout, komu bych svěřila své druhé klíče, vždyť jsem je měla hlavně z recese, s vědomím že je nikdy nebudu potřebovat.

„Panebože! Co tady děláš?" vytřeštila jsem oči na Davea, když z vedlejší místnosti vykoukla jeho střapatá hlava.

„Klid, Mer, dyť si mi klíče sama dala, že mám stavit, kdykoliv budu chtít, ty si to nepamatuješ?" snažil se mě uklidnit Dave.

„Cože?" zamračila jsem se a polohlasem dodala: „Nepamatuju, no."

Dave se začal smát, a když jsem se na něj výhružně podívala, snažil se smích zadržet a osvětlil: „Jak jste s Kurtem zmizeli a pak jste dlouho nešli zpět, šli jsme vás hledat. Skoro si spala, tak jsem s tebou zatřásl a ptal se tě, jestli nechceš jít domů. Zamumlala jsi, že jo, ať tě tam prý dopravíme. Ještě jsem z tebe vytáhl, kde to vlastně bydlíš, ale tys moc nereagovala. V kapse jsem ti našel klíč tak jsem tě vzal, že půjdeme. Respektive jsem tě domů odtáhl. Kurta jsem nechal na starost Kristovi, taky nebyl zrovna při smyslech," chtěl to takhle zakončit Dave.

„Počkej, počkej," zvolala jsem, „ a co dál?"

„Co by," viditelně zrozpačitěl Dave.

„No, jsem ráda, žes mi řekl, jak jsem se dostala domů, ale nevysvětluje to fakt, kdes vzal ty druhé klíče."

„Ehm..." poškrábal se Dave ve vlasech, „tak dobře."

„Když jsem tě sem konečně dostal, tak jsem si řekl, že bych tě měl asi uložit do postele. Spokojeně ses zavrtěla okamžitě, co jsem tě položil, tak jsem chtěl už jít.

Ale tys zamžikala, podívala se na mě a řekla: „Zůstaň." Chvíli jsem si k tobě sedl a ty sis mě přitáhla a..." Zadíval se mi zvláštně do očí a já pochopila.

„Sakra, bylo všechno?"

„Ne, ne!" Vyhrkl Dave.

„Jen jsme se líbali. Bylas trošku divoká, ale tak nějak jsem tušil, že asi nevíš, co děláš, tak jsem se ti vymanil. Ale užil jsem si to," zašklebil se.

„Nakonec než si zas usnula, tak si mi řekla, že na stole jsou klíče, ať si je vezmu a zastavím se později. Tak jsem tu." Trošku jsem se zarazila, ale nedala jsem to na sobě znát. Zároveň mě něco napadlo.

„Hele, Dave, a to... řekl si to Kristovi a Kurtovi?" skousla jsem si nervózně ret. Zvědavě se na mě zahleděl a zamítavě zavrtěl hlavou. V duchu jsem si oddechla. 

„Děkuji ti. A teď mi pověz, proč si sem přišel." Dave mi řekl, že se zastavil nejen pro to, aby se podíval, jestli jsem v pohodě, ale taky se ptal, zda přijdu na Kurtovy narozeniny a zda sama, nebo má přijít on a dovést mě tam. Ještě chvíli jsem s ním pokecala a pak se rozloučil, prý má za chvíli zkoušku s kluky. Nabízel mi, že mi ty klíče vrátí a já řekla, ať si je ještě nechá, kdyby náhodou. Jakmile za ním bouchly dveře, zírala jsem chvíli do stropu a snažila se nemyslet na to, co mi řekl. Nakonec jsem odevzdaně zavřela oči a znaveně usnula.

A teď tu sedím a v hlavě se mi honí tolik myšlenek, že to papír není schopen pojmout. Vzala jsem si žiletku a pozorovala její ostrou hranu. Přejížděla jsem po ní bezmyšlenkovitě prsty a přemýšlela. To s Davem se nemělo stát. Nijak zvlášť mě nepřitahoval a tak jsem netušila, co mi přeskočilo. Věc druhá je heroin. Neměla jsem to ani zkoušet. Ale ty extatické pocity... ne, nebudu na to myslet. Tohle dělat nesmím. Příště to už nedovolím. Zakázala jsem si to a přiložila žiletku k zápěstí. Za pokles musí přijít trest. Výčitky ze mě vytékaly spolu s krví. Úlevně jsem vydechla s každým zakousnutím se žiletky do mé paže. A znova a znova...