The Image of Kurt Cobain

16. 2. 2014

Když jsem se ráno vzbudila, dřív než obvykle, a potichu nakráčela k sobě do pokoje, Kurt už tam nebyl. O tom, že se to fakt stalo, mě přesvědčil jeho svetr, který jsem našla zmuchlaný pod postelí. Vzala jsem ho štítivě do dvou prstů – byl to sice JEHO svetr a jako fanynka bych měla být bez sebe, protože kolik lidí usiluje o to, mít nějakou věc jeho oblíbence?! Ale tenhle spíš vypadal jako majetek nějakého bezdomovce... Každopádně, hodila jsem ho do pračky s úmyslem, že mu jej večer po jeho koncertě předám, pokud se k němu dostanu. Což není tak snadný, Kurt nebyl ten typ, který by po vystoupení sešel k lidem a s úsměvem rozdával autogramy a cédéčka. Doufala jsem, že si na mě vzpomene – nebo aspoň pozná svůj vlastní svetr. S těmito úvahami jsem zasedla ke kompu. Jelikož jsem měla den poměrně volný, napadlo mě, že si zjistím ještě něco víc o Kurtově životě a taky jsem chtěla probádat závislost na heroinu. Ta včerejší jehla mě dost vyděsila a o jeho jizvách jsem se včera dozvěděla poprvé.

Po dlouhých hodinách pročítání si nespočet stránek, blábolů, děsivých pravd o „mluvčím generace X" a o drogách, jsem se s hrůzou zadívala na hodiny. Za půl hodiny koncert začíná a já ještě sedím před monitorem, s červenýma očima a bolestí za krkem. Překotně vstanu, hodím na sebe první oblečení, co mi přijde pod ruku, a přetřu si pusu rtěnkou, to musí stačit – na rande nejdu tak co. Jakmile se vymotám z domu, rychlým krokem mířím ke klubu, který určitě už teď bude praskat ve švech. Nechápu, jak může být Nirvana slavná a úspěšná tak dlouhou dobu.

Venku je parádní kosa, nějak mi nedošlo, že je pořád únor, a já se začínám třepat zimou. Domů už znovu nepůjdu a tak z kabely vytáhnu to jediné, co mi může aspoň trochu proti zimě pomoct – Kurtův svršek. Ten jsem naštěstí přes den stihla i usušit. Sice je pořád takový odrbaný, ale už se z něj neline zápach. Přetáhnu si ho přes hlavu a hned cítím, sic nepatrný, rozdíl, ale lepší než nic. Konečně dorazím ke klubu, jsou tam, jak jsem očekávala davy lidí. Protože jsem přišla pozdě, stojím až u dveří a na pódium skoro nevidím, ale stejně jsem měla štěstí, že měli ještě vstupenky. Nemám šanci mu ten svetr dát, napadlo mě zoufale. Svetr si nechám stále na sobě, sice je tu vydýchaný vzduch a o teplo není nouze, ale nechci, ať někdo vidí moje zjizvené ruce. Se zavřenýma očima si vychutnávám lídrův hlas, živý je přece jen lepší než zpěv nahraný na CD... Klepu si při tom nohou do rytmu, a když mimoděk otevřu oči, spatřím, jak se na mě několik lidí zvědavě dívá.

Netuším proč, do té doby dokud nezaslechnu: „...jako Kurtův svetr." Aha, kdyby věděli, že to není jenom jako, ale že je fakt jeho, pomyslím si celkem s potěšením, pak si ale vzpomenu, za jakých okolností jsem ho získala a obrovskou jehlu zabodnutou ve zpěvákově hubené paži. Pak už můj požitek z koncertu nikdo neruší, kromě mých neodbytných myšlenek na to, jak kruci ten svetr dostanu ke Kurtovi. Přece si ho jen tak nemůžu nechat.

Když Nirvana hraje poslední přídavek, pohledem zabloudím k podiu. Kurt tříská kytarou o zem a publikum vře. Pomalu se začnu pakovat, je mi jasné, že jakmile dozní poslední tóny, všechny ty davy se budou chtít dostat co nejdřív ven z klubu... a mačkat se s nimi vážně odmítám. Sotva vyjdu ze dveří a zahnu do uličky, přes kterou mířím k domovu, z klubu se vyhrnou hromady lidí. Fuj, stihla jsem to taktak. Kráčím zahloubaně uličkou, až omylem do někoho vrazím.

„Promiň," zamumlám a vzhlédnu. Je to Kris Novoselic.

„V pohodě. Pěknej svetr, takovej má aj..."

„Čau," vstoupí mu do toho zpěvák s těma nejmodřejšíma očima co znám a podívá se mi přímo do očí. Jsem zaskočena a tak ani neodpovím a rovnou se zeptám.

„Ty si mě pamatuješ?"

„I kdybych zapomněl, máš na sobě můj svetr," zakření se.

Vzpamatuju se a urychleně ho vysvleču. „Na."

Kris zvědavě přeskakuje pohledem ze mě na Kurt a nemůže přijít na to, co se to děje. Ten zachytí Krisův pohled, přetáhne si svetr přes hlavu a krátce řekne: „Pomohla mi."

Slovy tedy neplýtvá, řeknu si v duchu, ale navenek se jen pousměju. 

„Maličkost." Kris se chápavě usměje a otočí se na zpět na svého kámoše.

„Tak to ji vezmeme s sebou ne?" Kurt jen pokrčí rameny.

„Šla bys s náma? Chodíme po koncertech na pár piv," pozve mě Kris.

„Jestli můžu, půjdu ráda," odpovím a podívám se na Kurta, zda s tím bude souhlasit. Ten je však už duchem nepřítomný – dívá se do blba a nejde si nevšimnout, že nevědomky očichává svetr. To bude teda ještě zajímavý, prolétne mi hlavou.

-------

Mimochodem, tohle píšu na záchodě. Blok nosím pořád s sebou a potřebovala jsem se trochu uklidnit, protože není normální, když vás vaše oblíbená kapela pozve na pivo že ano. Vůbec netuším, jak dlouho tady budu. Takže Mer: nádech, výdech a jdi!