The Image of Kurt Cobain

24. 2. 2014

Když se ráno oblékám, třesu se. Mámu jsem neviděla... pět let. Ano, od té doby co jsem v patnácti odešla z domu. A vzhledem k tomu, že mám za dva dny, pětavacátého, přesně dvacet let, nejsou to tak těžké počty. Změnila se? Co se stalo, že si na mne za tak dlouho vzpomněla? Nedá mi to a ze šuplíku vyhrabu fotku. Je pomačkaná, lehce potrhaná a zašlá. Ale je to jedna z mála věcí, co mi zbyly. Přesně si pamatuju na ten den, kdy jsme ji pořizovali.

Šla jsem do první třídy a doprovázeli mě oba, máma i táta. Táta mě na té fotce drží za ruku a táhne ke škole. Jsem v obličeji rudá od pláče, protože jsem nechtěla být celý den bez Elen, do školky jsem předtím nechodila a trávily jsme spolu všechen čas. Na obrázku vedle mě stojí dvouletá Elenka a zubí se radostně do objektivu. Popotáhnu a fotografii upustím na zem. Neměla bych se takhle mučit, stačí, že jsem včera celý den nevstala žalem z postele. Setkání s Andrewem mi dalo pořádně zabrat a ke všemu se mi ještě Kurt neozval. Ani v pátek dvacátého prvního, kdy jsme si dali háčko a já pak potkala toho prokletého Andyho ani další, včerejší den. Už to nemohu déle protahovat a proto vycházím vstříc zcela jistě nepříjemným zážitkům.

Po cestě do nemocnice jsem potkala pár lidí, co se na mě divně koukalo. Nikdy dřív se mi to nestalo a nevím co si o tom myslet. Copak jde tak moc vidět, že jsem úplně na dně? Když konečně stanu u dveří do pokoje, kde má údajně ležet moje matka, mám sto chutí se otočit a zmizet. Ale svědomí mi to nedovolí a já napjatě stisknu kliku.

„Ahoj, mami." Hlesnu tiše a odvážím se podívat jejím směrem.

„Meredith," odvětí chladně a pohlédne mi do očí, „ráda tě vidím." Její hlas tomu však neodpovídá a já trpělivě čekám, co se bude dít dál.

„Chtěla jsem se s tebou setkat, vidět jestli ... jak ses změnila. Myslela jsem, že trpíš. Že trpíš za to, cos způsobila." Zasténám a snažím se odporovat:

„Ale mami, byla jsem hloupé děcko, já za to nemohla, byla to ná-"

„Neopovažuj se! Neopovažuj se říct, že to byla náhoda, děvenko! Ty za všechno můžeš, od té doby jsme už nikdy nebyli rodina, tvůj otec se se mnou rozešel a to jen kvůli tobě! A místo abys pykala, aby ses užírala, tak se flákáš s rockovýma hvězdičkama a je ti to jedno!" Rozčileně po mě hodí noviny a já je, roztřeseně, seberu ze země.

„O čem to mluvíš, mami? Jak si mě vůbec našla? Co po mě sakra chceš? Elen nám už nic nevrátí!"

„Jen se podívej, jak bych tě mohla nenajít, jak by kdokoliv si tě mohl nevšimnout, vždyť si na první straně!" Narovnám noviny a konsternovaně hledím na velký nápis na hlavní straně. Podlomí se mi nohy a já klesnu na kolena. ‚Děvče od Nirvany! Tajná láska Kurta Cobaina? Nebo snad milenka bubeníka Grohla? Čtěte!' hlásá ten nápis a pod ním se skví dvě fotografie. Na první odcházíme bok po boku s Kurtem z oslavy, to je ten den, kdy u mě přespal. Další obrázek ukazuje Davea, jak mě táhne domů. Stojíme přede dveřmi domu, kde bydlím, culím se na bubeníka a on má ruku kolem mého pasu. Bylo to poprvé, kdy jsem si dala dávku a potom jsem měla okno.

Složím si hlavu do dlaní. Nevím, co stojí v tom článku a ani to vědět nechci. Nemám na to sílu. Už chápu jak mě tady v Seattle objevil Andrew. Už chápu pohledy těch lidí. Odevzdaně zvednu hlavu a zadívám se na matku. Ta se na mě triumfálně usmívá.

„Jsi příšerná," dodá, jakoby se jí zdálo, že stále nemám dost.

„ Už je to všechno?" zeptám se jí laxně. Na odpověď nečekám, zvednu se a odcházím. Ve dveřích se na ni ještě otočím.

„Aspoň jedno mi splň. Už mě nikdy nechtěj vidět." 

V hlavě mi hučí a já cestou domů nemyslím na nic jiného než na její poslední slova. Jsem opravdu tak příšerná jak říká? Strašně moc si přeji si dát dávku, chci zapomenout. Jenže Nirvana má dneska další koncert, jak mi Kurt oznámil v sms a já nemám odvahu si drogu sehnat sama. Abych se úplně bolestí nezbláznila, sáhnu po mém osvědčeném prostředku. Až když na svém těle cítím nové rány způsobené žiletkou, až když svou mysl trochu omámím marihuanou, můžu sic s neklidem, ale přesto, usnout. 

Rána jsou těžší a těžší, pomyslím si, když se celá rozlámaná a paradoxně nevyspaná, vzbudím. Tedy, rána, opravím se, když zjistím, že je po poledni. Ani si nestačím uvařit kafe, když se ozve Milk it. 

„Kurte?"otážu se volajícího, když zvednu mobil.

„Meredith? Já... přijdu. Viděla jsi noviny? Mrzí mě to. Jak je ti?" Vysype na mě. 

„Bylo mi i líp," odtuším, „ale tím článkem to není. Setkala jsem se s mámou." Na druhém konci je ticho.

„Přijdu. Brzy." Slíbí blondýn a položí to.

Na Kurta je to obrovská rychlost, ani ne za dvě hodiny slyším zvonek. Sotva otevřu dveře, zpěvák mě stiskne v náručí. Vtáhnu jej dovnitř a rychle se rozhlédnu chodbou. Naštěstí tam nikdo není. Usadí se na pohovce a vyčkává až začnu mluvit sama od sebe. Cítím, že mu můžu věřit a tryská to ze mě ven. 

„Ten den, jak si ode mě odešel se kromě toho, že jsem potkala..." zaseknu se.

„Tvého ex. Slyšel jsem od Davea," doplní.

„Ano," polknu „no tak kromě toho se ještě stalo to, že mi volali z nemocnice, že mě moje matka chce vidět." Nadechnu se.

„Nedopadlo to dobře, hodila po mě, kromě jedovatých slov, ještě ten článek."

„Viděl jsem ty fotky. Nenávidím to!" Vybuchne. 

„To je jediný důvod proč mě sere, že tady pořád jsem. Chtěl jsem to skončit, chybělo málo, jen jen, jen stisknout, ale přišla Courtney a vedla sebou i Frances. Předtím, v Itálii, to nevyšlo náhodou, ale tentokrát... Frances se na mě tak vyděšeně koukala, její velké, smutné oči, modré jako ty mé. Nechtěl jsem, aby to viděla. Nechtěl jsem, aby žila jako holka, co se jí otec zabil, protože byl zbabělec." V očích se mu zalesknou slzy, ale rychle zamrká, aby je zahnal. Hledím na něj a je mi neuvěřitelně úzko. Tak moc bych ho chtěla uchránit od všeho špatného, ale nejde to. 

„Chtěl jsem se tě ale na něco zeptat. Slyšel jsem, že... měla jsi něco s Davem?" Zrudnu. 

„Kdo ti to řekl? To nebylo nic. Nic, víš? Jen takový omyl." Matně si vzpomenu na den, kdy mě Dave s Krisem opatrovali a Krist se bubeníka ptal, kde vzal klíče od mého bytu. Sakra! Nevím proč mi na tom tak moc záleží, aby to Kurt nevěděl, snad aby si o mě nemyslel kdovíco, ale-  Tok myšlenek přeruší blonďákovo bolestné zasyčení. Má zkřivený obličej a drží se za břicho. 

„Do prdele," uleví si. 

„Můžu ti nějak pomoct?" Snažím se mu jeho trápení ulehčit, ale on jen zahuhlá:

„Zavolej prosím klukům, půjdu domů." Posmutním, že mě opustí, ale přikývnu. 

Zbylí členové Nirvany nezaháleli a přispěchali pro zpěváka, asi to nebylo poprvé. Když za nimi zaklaply dveře, padl mi zrak na jeho ošoupaný batoh. Nejsem si jistá, nakolik mi Kurtova návštěva pomohla, cítím se spíš hůř než líp. Ale vím, co by mi pomůže. A vím, že modrooký přítel to má určitě schované tady, v té brašně. Nebude mu to vadit, když si dám bez něj. Však já mu to vrátím. Potřebuji to, přesvědčuji se. 

O minutu či o hodinu později, v tom blaženém mámení to nelze rozpoznat, koukám do zdi a užívám si ten opojný pocit bezstarostnosti. Jenže ne na dlouho. Pomalu, ale jistě si začínám uvědomovat realitu. Doléhá na mě tíha posledních dní. Andrew, kterého jsem milovala a který mě zranil. Rodiče, kteří se mě zřekli. Elenka, tak sladce nevinná, mrtvá a jen a jen kvůli mě. Dave měl určitě co doma vysvětlovat, když mě označili za jeho milenku. A Kurt. Ach, Kurte. Chtěla bych tě tak moc ochránit. Místo abych tě zachraňovala, tak tě táhnu ke dnu. 

Zírám na žiletku. Uchopím ji, potřebuji cítit bolest. Nezasloužím si žít bez dalších jizev, krev poskytuje vykoupení. Třeba dosáhnu spasení. Bez milosti si na svém těle tvořím další a další rány a vím, že už nemohu přestat. Miluju tě, Kurte.