The Image of Kurt Cobain

25. 2. 2014

Meredith, cos to provedla? Jestli budeš v pořádku, tedy... až budeš v pořádku, tak doufám, že si to přečteš a pochopíš. Málem jsem tě ztratil. Kdo já? No přece ten, kterého si chtěla ochránit a zapomněla na sebe. Kdybychom včera přišli o chvíli později...

„Dave," zašeptám, na víc jsem se v návalech bolesti nezmohl.

„Ano, Kurte?" nahne se ke mně.

„Zapomněl jsem si u Mer batoh. Vrátíme se pro něj?" navrhnu a sevřu si břicho, jakoby to mohlo pomoci od bolesti.

„Ale Kurte, už jsme skoro v dodávce, nemůžeš to nechat třeba na zítra? Nevypadáš zrovna nejlépe," snaží se mi to rozmluvit Krist.

„Ne! Mám tam... něco co mi pomůže." Kamarádi se na sebe s pochopením podívají.

„Měl bys brát opravdové léky, Ká, ne ty sračky." Připomene mi bubeník.

„Ale já to potřebuju! Kluci, večer je koncert, nebudu schopnej. Prosím."

Dave zlostně kopne do popelnice a Krist si povzdechne, ale otočí se. Děkovně pokývu hlavou a vydáme se zpět k Meredith. Když po deseti minutách zahlédnu dveře domu, ve kterém bydlí, jsem naprosto vyčerpanej. Posadím se na schody a kluci zazvoní. Jenže se nic neděje.

„Že by někam šla?" ptají se mě kluci, ale já si to nemyslím.

„Copak jste neviděli, v jakém byla stavu?" odpovím jim a zapřemýšlím.

„Třeba usnula. Nebylo jí moc dobře, říkala něco o mámě a předtím ten ex," rozvíjím dál a Kris mi do toho skočí:

„A navíc ten článek, to nebylo moc hezký."

Zatímco se zkoušíme dostat dovnitř, vážně to potřebuju, bubeník se snaží Mer dovolat. Bezúspěšně.

„Moment! Vždyť ty máš její klíče, Dave!" Vzpomene si dlouhán. Začínám mít o ni strach.

„Cože?" zeptám se zmateně.

„Potom ti to vysvětlím. Mám je v dodávce, zaběhnu tam a přijedu sem s ní, to bude rychlejší," rozběhne se a já zůstanu s Krisem sám.

„Můžeš mi říct, co se tady děje?" zahledím se na něj a syknu bolestí. Pitomej žaludek.

Kris s odpovědí chvíli otálí, ale pak řekne: „Něco snad můžu, ale na všechno ostatní se musíš zeptat Meredith."

Za nějakou dobu uslyším specifické chrčení našeho auta. Bubeník z něj vyskočí a v ruce svírá klíč. Jeden klíč a jedny dveře mě dělí od ulevení od bolesti.

„Ahoj!" Křičím hned ode dveří, aby se Mer nelekla. Jenže byt je podezřele tichý. Že by vážně někam šla? A kde je můj batoh? Kluci jdou hned za mnou a rozhlíží se.

„V kuchyni není!"

Zrak mi padne na pootevřené dveře do pokoje. Možná bude tam. Strčím do nich a pohled, který se mi naskytne, mi vezme dech-

„Kluci! Honem! Na batoh se vyserte, našel jsem Mer!"

Jo. Už nikdy tě nechci vidět takhle. Ležela jsi na podlaze, a krev pomalu vytékala. Pak už to bylo rychlý. Dave zavolal záchranku a Krist se tě snažil oživit. A já? Byl jsem tak konsternovaný, že jsem se na nic nezmohl. Promiň. Zůstal jsem zírat na loužičky krve na zemi ještě notnou chvíli po tom, co tě odvezli. Když mi pak padl do oka tenhle deník, věděl jsem co udělat. Poznal jsem ho, je to ten, který si mi dala na podpis při prvním setkání. Abych se uklidnil a ztišil bolesti, musel jsem si dát. Teď tu sedím u tvojí postele a ty jsi tak bledá, bledá, bledá. Přečetl jsem si všechno a nemohl jsem to nedokončit. Přejíždím prsty po kapkách zaschlé krve na těchto stránkách a chci ti říct jedno. Nemusíš mě zachraňovat, stačí, že tu budeš pro mě. A Mer? Já tě ještě nemiluju, ale myslím, že bych mohl.