The Image of Kurt Cobain

21. 2. 2014

Po očišťujícím zážitku s mou nenahraditelnou přítelkyní žiletkou, jsem si zápěstí ovázala a přinutila se nachystat, ať můžu vyrazit za oslavencem. Páni, sedmačtyřicet. Honilo se mi hlavou, kolik tam bude lidí, i když jsem předpokládala, že komorní značí... a navíc, je to Kurt... Tak to nebude s počtem tak horké. Doufala jsem, davy mi nebyly po chuti. Chtěla jsem se leaderem Nirvany pobavit, popřát mu a pak odejít v poklidu domů. Ale člověk si nemůže všechno naplánovat, že.

Dorazila jsem tam pozdě – místo události nebylo obtížné najít, Kurt to pořádal v parku, vedle zaparkovali dodávku, která sloužila jako sklad občerstvení a hlavně litrů a litrů chlastu. Ihned jak jsem spatřila blonďatou kštici, bylo mi jasné, že hned tak domů nepůjdu.

„Jé, Mer, nakonec si přišla," zašklebil se na mě na pozdrav.

„Oslava narozenin mého nejoblíbenějšího zpěváka? To si nemůžu nechat ujít," zamrkala jsem a hned mu cpala ruku.

„Všechno nejlepší! Hodně lásky, zdraví, peněz... počkat, ty nepotřebuješ," plácla jsem se teatrálně do čela a všimla si, že se začal ošívat. Pozornost mu není příjemná, problesklo mi hlavou. „Takže už asi jenom tuny cigaret a potěšení." Naklonila jsem se a vtiskla mu polibek na tvář.

„Eh, díky. A teď, když jsi ty cigarety připomněla, musím si zapálit. Nabídni si, co chceš," rozhodil rukou po plácku před dodávkou. Někdo před ni vynesl stůl, který se prohýbal pod lahvemi s alkoholem a plastovými talíři s jídlem. Vypadal vachrlatě, bála jsem se, že když zafouká víc vítr, tak to nevydrží. Kurt se ke mně ještě spiklenecky naklonil a dodal:

„V dodávce je na gauči v plechovce Mary Jane, kdybys náhodou chtěla."

Rozesmála jsem se a pak mi došlo, že pro něj něco mám.

„Hele, Kurte! Počkej, ještě dáreček," zastavila jsem jej. Pozvedl obočí a jemně se usmál. Z kapsy jsem vykouzlila balíček. Nevěděla jsem co téhle celebritě koupit, po tolika letech slávy má tolik peněz že si může dopřát cokoliv, co chce. Tak jsem vsadila na jistou kartu.

„Camelky light!" Spráskl hraně ruce a vděčně se mi zahleděl do očí. Pohled jsem mu opětovala a on mírně cukl rameny, pozvedl krabičku s cigaretami a odešel. Úlevně jsem se zazubila, byla jsem ráda, že se dárek líbil a vydala se k autu. Cestou jsem spřádala plán, jak si promluvit s Davem. Musela jsem se mu omluvit za ten zkrat, ale nechtěla jsem, ať nás kdokoliv slyší. Nestačila jsem ani zapřemýšlet nad tím, jestli tady vůbec Dave je, protože zatím nebyl k vidění a v tom...

„Panebože nemůžeš dávat pozor?!" Rozkřikl se na mě nějaký hlas. Vzhlédla jsem – po nárazu do toho člověka jsem jak dlouhá tak široká ležela rozplácnutá na zemi a děkovala bohům, že jsem si prozřetelně vzala kalhoty a ne sukni – a spatřila právě bubeníka Nirvany. Když se naše pohledy střetly a on viděl to nemehlo, které do něj narazilo, hlas se mu změnil.

„Meredith, to jsi ty? Na co myslíš? Doufám, že na mě," poškádlil mě a podal mi ruku, abych se mohla vyhoupnout zpět na nohy. Přijala jsem ji a laškovně se usmála.

„To je mi ale přivítání, Dave. Asi tomu neuvěříš, ale fakt jsem myslela na tebe." Nedůvěřivě se na mě podíval a pokrčil čelo.

„Nekecej. A kam vlastně chvátáš?" Mlčky jsem ukázala k autu a on záhy pochopil.

„Doprovodím tě, jestli dovolíš. Taky si rád zahulím. Vždycky." Jen jsem se pousmála a hlavou mi prolítlo: Tak tohle bylo bez námahy, viď, děvče. Ale teď se připrav na to těžší. Lehce jsem si povzdychla a Dave se na mě tázavě podíval.