The Image of Kurt Cobain

22. 2. 2014

To byl včera zase den! Ani jsem po tom, co se stalo, neměla chuť psát. Ale hezky popořádku...

Bok po boku a v tichosti jsme došli ke mně. Kurt se sesunul unaveně na mou starou koženou pohovku. Natočila jsem nám vodu do sklenic a postavila jednu před něj. Ani nevzhlédl a dál pozoroval vzor tapety na stěně. Posadila jsem se vedle něj a vyčkávala. Nakonec sáhl po sklenici a suše řekl:

„Je to všechno na hovno." Povzdechla jsem si a podotkla:

„Tak to abych vytáhla něco ostřejšího." Po chvíli přehrabování se v lednici, jsem vytáhla rum a zbytek koly. Mezitím co jsem to míchala, na mě můj společník s cigaretou v ústech zahuhlal:

„Doufám, že nebudeš mít problém s tím, když si tu zakouřím."

„Nene," zakřičela jsem na něj přes rameno, „stejně tu hulím." Slyšela jsem, jak souhlasně mlaskl, a já jsem šla se s drinkem posadit ke Kurtovi. Potěšeně jsem se napila toho božského moku a podala flašku zpěvákovi.

„Na zdraví," pozvedl ji obřadně a potom polovinu obrátil do sebe. Když mi podával lahev nazpět, rozmluvil se.

„Mně už ta popularita leze krkem. Nikdy jsem se do toho neměl pouštět. Courtney to měla ráda, ale já...," polkl a zavrtěl hlavou.

„Hele, a ty tu bydlíš sama," odvedl pozornost jinam, „jakože, nemáš žádného přítele?"

Pokrčila jsem rameny a chtěla to nechat být, ale lehce posilněna rumem mi hlas našeptával: Když to někomu řekneš, tak ti bude líp. Kurt to pochopí.

„No, už nikoho nemám. Nemám odvahu. V patnácti jsem si myslela, že útěk z domu je to nejlepší co jsem mohla udělat. Měla jsem ... Andrewa. Jemu bylo pětadvacet, mně bylo patnáct. On byl bohatý, oblíbený, šťastný, já byla na ulici a troska. Zachránil mě a miloval mě. Ze začátku byl mým princem, byl mým světem ale potom se ukázalo, že jsem měla být jen jeho. Obmotal si mě kolem prstu a naučil spoustu věcí. Ale měl jednu chybu. Chtěl mě zavřít do jeho zlaté klece a nikdy nevypustit. A já se málem nechala. Pracovala jsem u něj v kavárně jako servírka a měli jsme se celkem dobře ale, víš, strašně moc chtěl dítě. Když mi bylo čerstvě osmnáct, tak na mě tlačil víc a víc. Zdálo se mi to brzo. Chtěla jsem poznat svět, a když ne svět, tak aspoň stát ale bylo po jeho. A podařilo se. Andrew byl šťastný jako nikdy a tak mě občas i pouštěl ven. Byla to idylka, a i když jsem se moc dobře necítila, na miminko jsem se začala těšit – však to znáš sám."

Odmlčela jsem se a zavřela na chvíli oči. Bylo těžké na to vzpomínat.

„Vím, co tím myslíš. Frances je to nejlepší co v životě mám, i když už není ta malá holčička. Jsem každopádně rád... jsem rád, že Courtney nedopustila, abych si udělal to, co jsem měl v plánu, a já viděl Frances vyrůstat."

„No, jenže já takové štěstí neměla. V pátém měsíci jsem potratila. Kdyby byl Andrew smutný, pochopila bych to. I já byla nešťastná. Ale on mě obviňoval, že jsem dítě nechtěla a že jsem si potrat vyvolala. A našemu vztahu byl konec. Vyhodil mě z bytu a z práce. Měla jsem něco našetřeno tak jsem se rozhodla začít jinde. A Seattle se stal mým domovem. Jediné co mi po Andrewi zůstalo je záliba v marihuaně."

Kurt na mě mlčky zíral a očividně hledal slova útěchy, které by mi řekl. Usměju se na něj a trhnu rameny.

„Vysrat se na minulost. Pij," pobídnu ho a podám lahev se zbytkem zlatavého moku. Klížily se mi oči a blonďák na tom nebyl jinak.

„Ustelu ti u mě v posteli, já půjdu na gauč, hvězdo," ušklíbnu se. Zpěvák postaví prázdnou lahev na stůl a pohlédne na mě.

„Eh, to není nutné, klidně se vyspím i tady," zívá Kurt, ale já zavrtím odmítavě hlavou a táhnu ho za ruku do pokoje. Pokynu na moje lože. Když mu padne zrak na postel, uchechtne se. Že je Nirvana mou oblíbenou kapelou, jde opravdu poznat – není to tak dávno co jsem si, mimo jiné, koupila povlečení s jejich známým logem a názvem skupiny. Obrátím oči v sloup.

„No co, nečekala jsem, že budu mít někdy v posteli zrovna tebe," zavtipkuju, ale hned umlknu, protože se mi zatočí hlava. Pomalu se posadím vedle Kurta, který se už uvelebil, a vypadá, že skoro spí. Když si vedle něj lehnu, otevře oči, zvedne hlavu a tázavě se na mě zadívá.

„Točí se mi hlava," konstatuji, „za chvíli by to mělo přejít, ale vždycky si musím lehnout. Není to poprvé. Neboj, spát tady nebudu."

No, to jsem si myslela. Když položil hlavu zpět na polštář a já prvoplánově na chvíli, zavřu oči, padne na mě únava a, opilá a zhulená, usnu vedle něj.

Ráno se probudím s mírnou kocovinou, a jaké to pro mě bylo překvapení, když se rozespale přetočím na druhý bok a zjistím, že zírám na Kurta. Naštěstí si pamatuju předchozí den detailně, tak se nebojím, že jsem udělala nějakou chybu. Vstanu, abych šla postavit na kafe, a můj společník na mě zamžourá.

„Co je za den? A kolik je?" Mrknu na mobil a odpovím.

„Dvacátéhoprvního, pátek. Je deset." Pomalu se posadí a protře si oči.

„Potřebuju kafe, prozatím," zaúpí a hodí na mě prosebný pohled. Souhlasně zamručím a pomalu se šourám do kuchyně, s Kurtem za zády. Zamíří do obývacího pokoje k pohovce a ještě zahlédnu, jak přemýšlivě svraští čelo.

„Hele, nevypadá to, žes spala tady," zavolá na mě do kuchyně, kde už vrčí konvice. Vytáhnu hrnky a nakouknu do obýváku.

„Eh, já usnula... s tebou." Blonďák se zazubí.

„Tak to jsme spolu spali! Gratuluju. To se jen tak někomu nepodaří." Zavrtím pobaveně hlavou a jdu nám zalít nejlepší nápoj na světě. Když donesu dva šálky, ze kterých se ještě kouří, na stůl, zpěvák zamyšleně stojí u okna a potahuje z cigarety. Posadím se a pozoruji jej. Neznatelně se třese a kouše se do rtu. Naposledy jsem ho takhle viděla, zamyslím se, když jsem byla po koncertu s kluky v dodávce. Potřebuje dávku, dojde mi vzápětí. Zatěkám očima ke dveřím. Kurt si tam včera odložil černý ošoupaný batoh, má na něm spoustu placek. Nepochybuju, že má něco s sebou. Vzpomenu si na včerejší líčení mé minulosti a i přes bolest hlavy mě pravda prudce zasáhne. Už nemáš nic, děvče. Kdo ví, zda budeš moct mít ještě někdy děti. A Andrew – Zatlačím tyhle myšlenky zpět do temných zákoutí mysli a dostanu chuť. Chuť prožít zase sladkou bezstarostnost. A na to pomůže jediné.

„Dáme si dávku?"