První den

159 17 3
                                    

Crrrr
Cco-co? Uh, no jasně. Budík? Jo, budík. Hlavou mi lítaly všechny možné způsoby jakými bych budík mohla rozbít. Pak mi ale došlo, že nejsem v americkém filmu a onen budík je vlastně můj mobil a ten ještě nějaký ten čas budu potřebovat. Neochotně jsem otevřela oči a vypla ten příšerný zvuk. Při té příležitosti jsem přejela očima po zamykací obrazovce. Prvního září. No jasně. Vyhrabala jsem se z peřin a vstala. Došla jsem ke skříní a začala si vybírat co na sebe, moje skříň obsahovala několik páru džín různých odstínů černé a šedé, trička kapel a trička s tumblr popisky. Pro dnešní den jsem vybrala černé džíny, tričko Bring Me The Horizon a ovázala si kolem boků košili. Když jsem sešla dolů, máma už na mě čekala se snídaní.

,,Dobré ráno.", řekla s úsměvem a donesla mi ke stolu čaj a lívance.

,,Dobré.", odpověděla jsem a tázavě se podívala na talíř s lívanci.

,,Moc tak nekoukej, to je jenom pro dnešek, když máš ten velký den.", zasmála se.

,,Co je na prvním dnu v nové škole velkého? Přijdu do třídy, všichni na mě budou civět a pak mi bude zase trvat pár měsíců než se s někým skamarádím, protože si neumím povídat s lidma.", vychrlila jsem s plnou pusou.

,,Nebudou na tebe koukat divně, není tvoje chyba, že jsi.."

,,Asociál?'', uchechtla jsem se.

Dojedla jsem poslední sousto a zapila to čajem. Mezitím na mě vyskočila Shadow, naše kočka, a začala vrnět.

,,Teď se mi to opravdu nehodí, Shadow, musím se jít socializovat.", řekla jsem a odložila jí na zem.

,,Chceš tam hodit autem?", zeptala se máma.

,,Nene, je to kousek, aspoň si zapamatuju cestu.", odmítla jsem.

,,Tak dobře. Dávej na sebe pozor a buď hodná, ano?"

,,Jdu jenom do školy, mami."

,,To vůbec nevadí. Pamatuješ jak unesli tu holku co šla jenom do obchodu, co byl za rohem?", řekla.

,,Fakt musím jít, ahoj.", protočila jsem oči.

Vyšla jsem ven z našeho domu a po chodníku jsem kráčela vstříc nové škole. Do sluchátek jsem si pustila Hospital for souls od BMTH. Do Orlanda jsme se tohle léto s mámou a tátou přestěhovali, protože táta dostal novou práci. Původně jsem ale z Londýna, takže jsem musela odpustit svých pár přátel a změnit školu, naštěstí jsem na normální střední bez zaměření, takže jsem mohla v klidu přestoupit do svého ročníku, tedy do třeťáku. Nejsem moc komunikativní a spíš ráda trávím čas čtením knížek, sledování seriálů a podobných věcí. Ne, že bych se nerada bavila s lidma, jenom mi to nejde. Uběhlo pár písniček a já už byla tak 100 metrů před školou, nebyla to nijak velká škola, měla sotva 300 studentů, takže každý si všiml, že ta holka co právě směřuje ke vchodu je nová, čili já. Schytala jsem pár zkoumavých pohledů, ale nic hrozného. Čekala jsem, že aspoň moje modré vlasy upoutají pozornost, ale v Americe jsou na to asi zvyklí. To jenom Britové jsou asi tak úzkoprsí. Došla jsem na vrátnici a vratná mě poslala do kanceláře ředitelky.

,,Dobrý den.", řekla jsem a rovnou jsem vešla.

,,Ach, dobrý den. Ty budeš Natalie, že? Vítej na Orlandské střední. Ty jsi z Anglie, že? Nikoho takového tu ještě nemáme, ale to nevadí. Jenom nemáme automaty na čaj, jenom kávu, tak to tu snad přežiješ", zasmála se svému vlastnímu vtipu a pokračovala. ,,Tu máš rozvrh a plánek školy."

Ukecaná.

,,Ehm, děkuji."

,,Ty nám toho moc nepovíš, viď? Nevadí, zlatíčko, běž prostě do učebny 206 a ono se to všechno nějak semele.", zasmála se.

Co to je za ženskou proboha. Usmála jsem se nazpět a vyšla ven. Najít učebnu nebylo těžké, ale moje nervozita se stupňovala. Dokážu otevřít dveře a vstoupit do třídy plné lidí, co na mě budou čumět? Jo, Nat, dokážeš. Jsou to jenom lidi, ano? A tak jsem sáhla na kliku a otevřela dveře. Bylo to přesně jak jsem předpokládala. Třída plná lidí. Najednou zazvonilo a vešla učitelka.

,,Á. Nová tvář.", usmála se. ,,Jsem Judith Osborn, tvoje nová třídní.", natáhla ruku.

,,Já jsem Natalie Joseph.", řekla jsem a podala jí ruku.

,,Tak Natalie, máme tu docela plno, tak si sedni třeba tam vedle Kellina.", řekla a ukázala na kluka v poslední lavici, který když zaslechl svoje jméno, tak se netvářil zrovna nadšeně.

Tak jsem se na něj s omluvným pohledem podívala a šla si k němu sednout.

,,Mm, ahoj.", řekla jsem nejistě.

Žádná odezva. Nevěděla jsem jestli je to mnou, nebo je otrávený životem obecně, ale řekla jsem si, že s tímhle klukem se asi zdržím nějaké nucené konverzace a budu si hledět svého. Trochu jsem si ho prohlídla. Měl podlouhlé černé vlasy, patku a zelený oči. Na sobě měl černou mikinu a černý roztrhaný džíny. Byl docela roztomilej, ale jeho výraz mi říkal, že my asi kámoši nebudeme.  

Věnováno lostbastardsoul, užij si to ty celere.



You Are Kellin MeKde žijí příběhy. Začni objevovat