You Are Kellin Me

Kapitola úplně o hovně

Nesnášela jsem školu, nebo spíš vstávání do ní. Když ale vstáváte s vyhlídkou toho, že tam na vás bude čekat váš... Co jsme s Kellinem vlastně byli? Chápu, že v našem věku už se neříká "budeš se mnou chodit?", ale jak v tom má mít pak člověk jasno? A takhle jsem nad tím přemýšlela celou snídani, ani rodiče tomu moc nepřidali.

,,Takže Kellin je tvůj kluk?", prolomil ticho táta.

,,To bych taky ráda věděla.", odfrkla jsme si. ,,Ale asi něco takového."

Táta se zamračil.

,,Charlie, bude jí osmnáct. Je úplně normální, že má kluka.", uklidnila mamka tátu.

,,Upřímně, na mě je to docela výkon.", uchechtla jsem se.

Člověk si špatně někoho hledá, když je pro něj kontakt s lidmi takový problém. Když ale najdete někoho, kdo je na tom stejně. Bingo. Dojdela jsem poslední zbytky chleba, zapila to kávou, vzala si batoh a vyšla z domu. Rozhlédla jsem se po ulici a z vedlejší zahrady se na mě zářil můj oblíbený úsměv.

,,Dobré ráno.", řekl.

,,Ahoj.", usmála jsem se.

Vydali jsme se na cestu do školy a skoro celou dobu mlčeli. Myslím, že v tomhle jsme byli oba stejní. Ticho s někým, koho máš rád vůbec nevadí. Připadalo mi to hrozně zvláštní, znali jsme se tak krátkou dobu a přitom jsem se s ním cítila, jako s nikým jiným.

,,Ještě ani nejsme ve škole a už bych šel zpátky domů.", řekl Kellin kousek před školou.

,,Utečeme?", navrhla jsem a zasmála se.

,,No jasně, zlato a pak bys vysvětlovala doma rodičům, proč jsi nebyla ve škole a oni by byli zděšeni z toho s kým se jejich nevinná holčička tahá." zasmál se.

,,Zlato?", zvedla jsem obočí.

,,Moc sladký?", zeptal se nejistě.

,,Ne, jen, že takhle mi ještě nikdo neřekl."

,,Jako tvůj nejlepší kamarád mám pravomoc tě nazývat, jak jen chci.", řekl a otočil se na mě.

Zastavila jsem se a vykulila oči.

,,Aha."

Začal se hrozně smát.

,,Tak teď ses měla vidět!", zahekl a přišel ke mně. ,,Vážně si myslíš, že po tom všem bych byl jen kamarád?", políbil mě.

,,Jseš fakt mentál, Bostwicku.", usmála jsem se.

,,Neříkej mi tak prosím.", zamračil se najednou.

,,Viki mi říkala, že to je tvoje příjmení, tak jsem myslela..."

,,Jo, mám dvě totiž a tohle bych nejradši smazal.", procedil skrz zuby.

,,Pročpak?"

,,Kvůli mýmu otci. Mýmu pravýmu otci."

Soucitně jsem se na něj usmála a chytla ho za ruku. Úsměv mi opětoval.

,,No to mě poser.", uslyšela jsem za námi.

,,Pohroma přišla.", povzdechl si Kellin.

,,Moc nemluv.", zasyčela na něj Viki a sjížděla nás pohledem.

,,Mlč.", řekla jsem.

,,Vy spolu něco máte!", zaradovala se.

,,Ach, ty jsi ale Sherlock, že?", protočil panenky Kellin. ,,Pak s tebou potřebuju mluvit.", dodal.

Viki se na něj zamračila a šla napřed.

,,Něco mi uniklo?", zeptala jsem se.

,,To neřeš, máme takovej menší spor."

A tak jsem to nechala být a společně jsme vešli do oné budovy. Jakmile jsme vešli do třídy schytali jsme pohledy snad úplně všech. Dokonce i učitelky.

,,Bezva, to jsem fakt potřeboval.", zavrčel Kellin a sedl si na místo.

Sedla jsem si vedle něj a přála si být neviditelná. Nesnáším lidi.