You Are Kellin Me

Omluva

~ N

Nebylo by to správné pondělní ráno bez chrčení našeho skvělého kávovaru. Byla to moje ranní rutina, vlastně i odpolední, občas i večerní. Začínala jsem mít pocit, že jsem na tý kávě fakt závislá. Co si to nalhávám. Já jsem na tý kávě závislá. Dnešní den jsem to viděla na svoje oblíbené creepersky a tak jsem vešla do předsíně, obula si je a vyšla ven, s "radostí" do školy. Pořád jsem si kladla otázky ohledně Kellina. Chápu, že jsme se tehdy neznali tak dlouho, ale i tak mě to ranilo. Chtěla jsem mu odpustit a být s ním za dobře, ale pak tu byla ta druhá část, která na něj byla stále naštvaná. Moc dobře jsem ale věděla, která část převládala, zvlášť když jsem si vzpomněla na tu noc. Na naše zpocená těla v té nejtěsnější blízkosti, která jen existovala. Cítila jsem jak jen při té vzpomínce mi břichem lítá několik motýlů, zavrtěla jsem hlavou a dala si sluchátka do uší.

Žádný takový vzpomínky přece neovlivní moje rozhodnutí.

Pustila jsem Necessary Evil na plnou hlasitost a pomalu se přibližovala ke škole, ke které už se scházely desítky lidí. Prošla jsem přes vrátnici přímo ke skříňkám, kde jsem si sundala mikinu, kterou jsem pověsila na háček a naházela učebnice na dnešní den do batohu. Cítila jsem něčí pohled na svém zátylku a tak jsem se otočila. Na opačném konci chodby stál Kellin s jeho batohem přehozeným přes rameno. Stál tam a koukal na mě. Byl to ale pohled, který mi věnoval zatím jen jednou. Byl to toužebný pohled. Toužebný, pronikavý, ale zároveň i provinilý. Otočila jsem se zpátky ke svojí skříňce, zavřela jí a odkráčela pryč, jako bych si ho vůbec nevšimla. První hodinu jsme naštěstí neměli spolu, protože měl jiný druhý jazyk než já. Přišla jsem do třídy, sedla si na své místo a v tu ránu zazvonilo.

,,Právě včas.", lehce jsem se uchechtla a otevřela si učebnici, za kterou jsem schovala mobil.

Učitel začal hodinu svým ¡Hola! , a pro mě začala hodina plná nicnedělání, protože jsem španělštinu ve škole ovládala i pozpátku. Hodina plynula neskutečně pomalu a já se rozhodla odemknout mobil a projet pár sociálních sítí. Čekala tam na mě ale zpráva od Kellina.

,,Pojď na chodbu"

,,Jako proč?", odepsala jsem nechápavě zpátky.

,,Potřebuju ti něco říct.", odepsal a já si povzdychla.

Poprosila jsem učitele, jestli si můžu dojít na záchod, protože mi je nějak nevolno a on mě okamžitě pustil. Vyšla jsem opatrně ze třídy a přímo před ní mě čekal Kellin.

,,Co tak duležitýho potřebuješ?", zasyčela jsem potichu.

Za námi se ozval zvuk kroků, jak někdo jde za rohem po chodbě a přibližuje se.

,,Pojď sem.", řekl Kellin, vzal mě za ruku a odtáhl do malé úklidové místnosti, která byla kousek od třídy.

,,No?", zeptala jsem se a založila ruce na prsou.

,,Chci, abys mi odpustila, Nat.", řekl prosebně.

V té místnosti byl sotva prostor na dva lidi a to jen kdyby byla prázdná. Tahle byla ale plná všemožných čistících prostředků, mopů a jednoho kýble, což znamenalo, že jsme na sobě byli pěkně namačkaní.

,,Vím, že jsem se zachoval jako idiot a nechci, aby to mezi námi skončilo takhle."

,,Skutečně, a proč?", odfrkla jsem si.

Lehce mě chytl za bradu a podíval se mi hluboko do očí.

,,Protože to, co cítím, když jsem s tebou nejde ani popsat slovy.", zašeptal.

Byl tak blízko, že jsem cítila jak jeho tlukot srdce rapidně zrychlil.

,,M-možná se po nás budou shánět.", vykoktala jsem ze sebe.

Zavrtěl hlavou a přitiskl se ještě víc.

,,A-a t-taky jsme ve škole, v úklidový místnosti.", drkotala jsem nervózně, ale marně.

Naposledy zavrtěl hlavou, vzal můj obličej do dlaní a něžně mě políbil. Polibek jsem mu opětovala a začala spolupracovat s jeho rty, dokud to všechno nepropuklo ve vášnivé líbání. Kellin mě opatrně natiskl na zeď, sklonil se a vyzvedl mě nahoru. Obmotala jsem kolem něj nohy a moje ruka si hrála s jeho vlasy. Cítila jsem, jak mi rukou zajíždí pod tričko a jeho horký dech na mých rtech.

Nat, jste ve škole sakra!

Svůj mozek jsem ale neposlouchala. Nešlo to. Každá buňka v mém těle vybuchovala štěstím a vzrušením zároveň. Nic tenhle moment nemohlo pokazit. Nic kromě....

Crrrrrr!

Zvuk zvonku ohlašujícího konec hodiny se rozlehl po celé škole a mi sebou leknutím trhli. Kellin mě položil na zem a oba jsme si věnovali hluboký pohled. Ten ale netrval dlouho, protože jsme zároveň propukli v upřímný smích.

,,Pojď, než se vyhrnou ze tříd.", řekl a otevřel dveře. Na chodbě bylo pár lidí, ale nikdo si nás naštěstí nevšiml. Až teda na holku, co nás hledala.

,,No teda. Učitelka mě poslala ať se podívám, jestli ještě žiješ, Kelline, ale jak tak koukám, byl jsi v prvotřídní péči.", řekla Viki a šibalsky se na mě usmála.

,,Nic neříkej.", řekl Kellin a snažil se co nejvíc se neculit, ale vůbec mu to nešlo. I přesto si vedl o moc líp než já. Já byla totiž rudá až na patách.

,,Jaký to je mezi mopama a vůní desinfekce?", popíchla Viki ještě jednou Kellina a ten na ní hodil vražedný pohled. ,,Však já už mlčím, jsem ráda, že se zase bavíte.", zasmála se. ,,Pokud jste teda měli čas u toho i mluvit.", dodala potichu.

,,Všechno slyším.", řekl Kellin a já se nervózně zasmála.

Tohle vůbec nejsi ty, Natalie.

Všichni jsme se otočili a zamířili rovnou do třídy, kde jsme měli další hodinu. Myslím, že ale nemusím ani zmiňovat, že celej zbytek dne jsem se ale absolutně nesoustředila.