You Are Kellin Me

Park

~K

Vchodové dveře domu Natalie se za mnou zavřely a já s úsměvem šel rovnou ke mně.

,,Kde ses flákal?", zabručel hlas z kuchyně.

,,Byl jsem venku, Jime."

,,Kolikrát ti mám říkat, že pro tebe jsem otec?", zamračil se.

,,Kolikrát potřebuješ slyšet, že fakt nejsi? Ani svýmu pravýmu otci bych neřekl "tati" ", vydechl jsem.

,,No tak si zvykej, dokud jsi pod touhle střechou, tak mě budeš oslovovat, jak já chci. Myslím, že je ti jasný, že kdybych s tvojí matkou nebyl, tak jste dávno na ulici, nemám pravdu?", řekl rázně.

,,Má ještě mě.", zasyčel jsem.

,,Tebe? A co děláš? Píšeš nějaký stupidní texty a čekáš, že z tebe bude hvězda? To sotva. Kluky, co zpívají, jak holky nikdo nechce.", zavolal na mě ještě, ale to už jsem běžel po schodech nahoru. Zabouchl jsem dveře a lehl na postel. Nesnášel jsem ho, nesnášel jsem svého otce, co pomalu ani neví, že existuju, nesnášel jsem, že matka musí být s takovým debilem, abychom měli kde být, nesnášel jsem, že si to vylívala na mě. Nesnášel jsem sebe. Najednou moji pozornost upoutalo mihnutí v protějším okně. Byla to Natalie. Měla na sobě pyžamo, uklízela a očividně u toho i zpívala. Byla prostě nádherná. Cítil jsem se jak největší idiot za to, co jsem řekl a nejradši bych to vrátil zpátky. Musel jsem bohužel počkat, co na to ta modrovlasá holka, právě skládající tričko twenty one pilots, řekne. Popadl jsem svůj zápisník, protože moje inspirace mohla přijít kdykoliv a tak jsem ho nosil stále u sebe.

Could you check my pulse for me
To see if I'm alive
Cause every time that I am near you
Is the only time I feel alright.

To by docela šlo. Na vymýšlení hudby jsem ale byl moc duševně unavenej, vzal jsem tedy svůj mobil a našel ikonku osoby, kterou jsem zrovna potřeboval nejvíc.

,,Za deset minut v parku?", napsal jsem.

,,Už se obouvám.", odpověděla.

Byl to takový kód. Kód volně přeložený jako :  ,,Potřebuju se vypovídat, obejmout a zvednout náladu.", tak jsem vstal z postele, natáhl na sebe mikinu a sešel po schodech dolů. Potichu jsem prošel kolem obýváku, kde Jim potichu dřímal s plechovkou piva v ruce, rovnou do předsíně, kde jsem si obul boty a vyrazil ven.

~
~

Vešel jsem do parku a uviděl se na houpačce pohupovat Viki. Když mě viděla, zvedla se a šla ke mně.

,,Jsi v pohodě?", zeptala se, když mě zrovna objímala.

Trochu jsem se oddálil.

,,Ne", zamumlal jsem.

,,Jim?", zeptala se ustaraně.

,,Jim, máma, Natalie, můj nedosažitelnej sen o založení kapely, všechno prostě..", zlomil se mi hlas..

Dala mi ruku na tvář.

,,Podívej se na sebe, Kelline. Jseš talentovanej v tolika ohledech a co Jim? Mistr světa v pití piva? On se tě možná bude snažit stáhnout dolů, ale máš přece nás a my tě budeme vždycky podporovat.", řekla a věnovala mi jeden ze svých úsměvů.

,,Jsem marnej. Nemám si na co stěžovat, máš sama dost problémů.", sklonil jsem hlavu.

,,Od toho jsem přece tady. A neboj, za několik let se tomu po tvým vyprodaným koncertě zasmějem.", zazářily jí oči.

,,Jseš zlatá.", usmál jsem se.

,,A neboj, s Natalie se to vyřeší. Mám tě pohoupat, jako když jsme byly děti?", řekla a ukázala na houpačky.

,,Ano prosím.", zakřenil jsem se.

Sedli jsme si na houpačky a užívali si to ticho.

,,Víš co?", přerušil jsem ticho.

,,Copak?", zadívala se mi hluboce do očí.

,,Příští písnička bude o tobě.", zazubil jsem se a ona mi široký úsměv oplatila.

Takhle jsme tam seděli celý večer, možná i celou noc. Seděli jsme a povídali si. O všem.