You Are Kellin Me

Síla zvyku

Byla noc, trochu jsem zamžourala kolem sebe. V pokoji byla skoro úplná tma. Jediným zdrojem světla byla pouliční lampa, jejíž svit lehce dosahoval až do Kellinova pokoje. V tomto ponurém osvětlení jsem viděla jeho siluetu jak leží vedle mě. Pravděpodobně spal, neviděla jsem mu do obličeje, ale byl prostředek noci, takže musel spát. Pomalu jsem odkryla peřinu a chtěla se odplížit domů, ale něco mě zadrželo. Kellin mě chytl za ruku.

,,Zůstaň...'', zašeptal dost vážným hlasem na to, abych pochopila, že opravdu chce, abych zůstala.

,,Nevadí to? Co rodiče?'', zašeptala jsem otázku.

,,Nejsou tu, pořád někde cestujou.'', oddechl.

,,Tak jo.'', usmála jsem se.

Slyšela jsem jak se taky usmál a přitáhl si mě k sobě. Byla jsem teď tak blízko, že jsem viděla do jeho očí a taky jsem na něj byla totálně přitisklá. Musel slyšet i cítit tlukot mého srdce, protože bilo fakt rychle. Zase jsme se dostali do té perfektní situace na polibek, i když mi bylo jasný, že z toho nic nebude. Bylo totální ticho a my si jen hleděli do očí. Zase mi lítali motýli v břiše a ta chvíle mi připadala nekonečná. Najednou ale zvedl ruku a odhrnul mi pramínky vlasů z obličeje, pohladil mě po tváři a jeho ruka spočinula na mém krku, zezadu mě za něj vzal a pomalu se přibližoval. Byl tak blízko, že jsem cítila jeho horký dech na mém obličeji a pak o další nekonečnou chvilku později se naše rty setkaly.  

~
~
~

Moje vědomí se začínalo probouzet. Ležela jsem v posteli a trochu jsem se zavrtěla. Ha, tak jsem se probudila. Chvíli jsem přemýšlela, proč mě nevzbudil budík, ale pak mi došlo, že je sobota. Byla jsem hrozně líná a pořád ještě rozespalá, takže jsem ještě měla zavřené oči. Už jsem plánovala, co si dám na snídani, když mi došlo to, co mi mělo dojít okamžitě. Prudce jsem se zvedla a otevřela oči. Byla jsem přesně tam, kde jsem včera usnula. U Kellina v posteli. A hned na to se mi vybavilo všechno, co se stalo v noci. Fakt jsme se líbali a u toho taky zůstalo. Musela jsem se pro sebe usmát. Další věc, kterou jsem si uvědomila byl fakt, že nemám tričko. Schovala jsem si hlavu do dlaní a začala se smát. Vstala jsem z postele a zvedla svoje tričko ze země. Oblékla jsem si ho a šla ven z pokoje, spát v džínách byl opravdu špatný nápad, měla jsem totálně otlačený nohy. Sešla  jsem po schodech dolů a z obýváku se ozýval zvuk. Zvuk strun kytary. Vykoukla jsem zpoza rohu a naskytl se mi pohled na Kellina, jak sedí na gauči, hraje na kytaru a zapisuje si něco do sešitu. Obdivovala jsem už jenom to, když někdo hrál na kytaru, nebo nějakej jinej nástroj. Ale když někdo hraje na kytaru a ještě skládá hudbu. Bylo hezký vidět, jak je do toho zapálenej. Soustředil se jenom na zvuk svojí kytary, po chvíli, co jsem ho takhle očumovala, si mě všiml a usmál se na mě.

,,No dobré ráno.", řekl.

,,Ahoj.", zasmála jsem se.

,,Promiň, totálně jsem včera vytuhnul, ale těch čtyřicet procent v tom čaji fakt pomohlo, takže už jsem zase schopnej pohybu.", řekl.

,,V pohodě, to já se omlouvám, že jsem tu tak oxidovala."

,,Vždyť jsem říkal, že to nevadí.", řekl klidně.

Čekala jsem, jestli budeme dělat, jako, že se nic nestalo, nebo ne. Ale Kellin vypadal, jako že volí tu první možnost.

,,No, tak já už půjdu.", řekla jsem a vzala svůj batoh.

,,Chceš doprovodit?", řekl.

Zvedla jsem obočí.

,,Těch pár metrů to snad zvládnu.", řekla jsem.

,,No jo vlastně.", zasmál se. ,,Promiň, síla zvyku."

Síla zvyku? Kolik holek už takhle ráno doprovázel? Otočila jsem se a vyšla ven, hned jsem došla ke mně a přemýšlela nad tím, co řekl. Přemýšlela jsem snad celej den.