antidepresiva

|2|

"Jsem doma." Špitla jsem po příchodu a odložila jsem svoji rudou bundu. Nečekala jsem na odpověď a okamžitě jsem zamířila do pokoje. Vytáhla jsem si učebnice na stůl a přiložila je ke kupě knih. Původně jsem měla v plánu se učit, ale bylo mi na nic.

Připadala jsem si sama. Od 8. ledna opuštěná a nepodstatná. Každým dnem umírám a postupně mě zaplavuje pocit samoty.

Lehla jsem si tedy na postel a dívala se strop. Ani pobrukování písničky mi nepomohlo. Srdce se mi svíralo a chtělo se mi brečet.

Ale tohle neudělám.
Už nebudu zbytečně plakat nad sebou samotnou.

"Stello, pojď dolů, máš tam oběd." Mamka mi vešla do pokoje a usmála se. Jako by snad věděla, že na mě opětovně přichází smutek.

"Nemám hlad. Dám si to později." Když odešla, hlavou mi prolítla myšlenka, že už jsem vlastně nejedla dva dny.