antidepresiva

|12|

Všechny dny se táhly a já jen čekala na to, kdy to všechno skončí.

Seděla jsem na posteli v opuštěném bytě. Z notebooku zněla pomalá hudba, a já přemýšlela nad tím, jestli by mi třeba trochu pomohl dlouhá koupel. 
Cukla jsem sebou, když se ozval zvonek. Avšak jsem nemohla přijít na to, kdo by zrovna zvonil. Mamka je přece jenom v práci.

Pomalu jsem sešla schody a u dveří zaváhala. Měla bych otevřít?
Ale moje zvědavost mě donutila sáhnout po klice. Nicméně, když jsem otevřela, měla jsem chuť zase zavřít. 

"Co chceš?" Zeptala jsem se jedovatě a podstatě jsem se schovávala za dveřmi.

"Chci vidět tu knížku. Nikdy mi o ni neřekla." Popošel o trochu blíže a opřel o futra. Rychlým pohybem si poupravil vlasy a pak se na mě podíval se zvednutým obočím. 

"Asi k tomu měla důvod, nemyslíš?" Byla jsem nejistá každým jeho pohybem.

"Prostě mi ji dej."

"Blázníš? Dokud ti to nedovolím, nikdy na ani ni nesáhneš." Řekla jsem přísně a chystala se konečně zavřít ty dveře, ale on tomu zabránil.

"Přestaň se takhle chovat, byla to moje sestra. Tvoje pouze kamarádka!" Vypadal naštvaně, což mě trochu děsilo. Samuela jsem znala, samozřejmě že ano, když Julia měla pokoj hned vedle něho, ale pokaždé jsme se sami sobě vyhýbali. Nenastal moment, kdyby bychom se spolu bavili. 

"Pouze kamarádka? Choval se s k ní, jako by ani neexistovala a v jednom kuse jsi ji ponižoval. Já ji byla oporou mezi tím, co tys na ni kašlal!" Nelíbilo se mi, jaký má na mě názor. Vždyť ten kluk o mě nic neví. 

"Tohle je ubohé." Řekl s ironickým smíchem a poukázal na naší momentální situaci. 

"Myslím, že už bys měl jít." Odsekla jsem.