antidepresiva

|17|

Celá noc se táhla. Sotva jsem zavřela oči, probouzela jsem se zaslzenýma očima. Myslela jsem zase na ten den, kdy jsem ji ztratila. Na náledí, které pokrývalo celou cestu. Na prudký vítr, narážející do auta a na sníh, který hustě dopadal na kapotu.

"Stelluš?" Prudce jsem otevřela oči, a snažila se posadit. Avšak všechny moje svaly byly neuvěřitelně ztuhlé a každý pohyb mě bolel.

"Stalo se něco?" Promluvila jsem rozespale. Skoro jsem jich tě tmě neviděla. Pomalu se došla k mojí posteli a pak se posadila na okraj.

"Křičela jsi ze spaní." Promluvila tiše a zadívala se mi do očí. Poznala jsem, jak moc jí bolí moje bolest. Nechtěla jsem ji trápit, ale nedokázala jsem to změnit. Jako kdybych tohle utrpení měla prorostlé mezi kostmi.

"Promiň." Sklopila jsem pohled.

"Mě to nevadí. Pořád se ti to vrací?"

"Mami prosím netrap se tím. Jsou to pouze střípky toho všeho. Zlepšuje se to. Opravdu ano." Slzy se mi rvaly do očí, chtěla jsem křičet a celý hrudník se mi svíral. Okolí černalo a moje mysl byla neskutečně zmatená.
Chci už od toho všeho klid. Tak moc se chci zbavit tohohle zármutku.