antidepresiva

|10|

Po cestě zpět jsem opětovně seděla vedle Sama, ale jeho pohled se změnil. Místo nezaujatých gest a slov se na mě ani nepodíval. Jako bych snad byla pouhý vzduch.

Snažila jsem se to ignorovat, avšak mi bylo ještě hůře. Při příchodu domů jsem automaticky sáhla po svých ANTIDEPRESIVECH. Schoulila jsem se do klubíčka a zavřela oči. Přála jsem si usnout a na všechno zapomenout, jenže šlo to vůbec?

Po několika minutách se moje dveře pomalu otevřely. 

"Jak ti je, broučku? Poslední dny jsi jen skleslá." Mamka mluvila tiše a přisedla si na moji postel. Nesnažila jsem se skrýt svoje pocity, ale i tak jsem se regulovala. Nechtěla jsem, ať je kvůli mě ještě více smutná.

"Je to teďka jen složitější, ale nedělej si s tím starosti, opravdu. Přejde to stejně  jako minule." Odpověděla jsem ji a opětovně zavřela oči. Chtěla jsem, ať odejde a nechá mě samotnou, však místo toho znovu promluvila.

"Pomáhají ti ty sezení?"

"Ano, ale nejde to tak rychle, jak jsem si myslela." Kéž by jen moje máma tušila, jak to všechno doopravdy je. Opětovně jsem si vzpomněla na své prášky, schované v šuplíku. 

"Tak já tě tedy nechám, hezky se vyspi."