Another lonely heart tonight [Marcus&Martinus CZ] ✔

12❣

Martinus:*

Konečně prázdniny. Tak jsem se nemohl dočkat, až nastanou ty dva dokonalé měsíce odpočinku. Konečně jsem mohl spát až do oběda, aniž by to někomu vadilo.

,,Páni, šípková Růženka se nám probudila," zasmál se Marcus, když jsem vlezl do kuchyně, abych si dal něco k jídlu.

,,Naši nejsou doma?" Rozhodl jsem se ho ignorovat a otevřel lednici.

,,Ne," odpověděl mi krátce a dál se věnoval svému. ,,Jo mimochodem," otočil se na mě, než jsem se stihl vypravit zpátky do svého pokoje. ,,Nora posílá tu novou choreografii, tak se na ni koukni, ať nejsi zase nejhorší."

Přitočil jsem očima. Nora. Pche. Té holce na videu nesahá ani po kotníky, ale když se naše neznámá nepřihlásila, nezbylo nám nic jiného, než přijmout druhou v pořadí.

Posadil jsem se ke stolu a vytáhl notebook. Najel jsem znova na to video a opakovaně si ho projížděl. Na té holce mi je něco povědomé. Jako bych ji od někudy znal, i když ji nejde vidět obličej.

Ten její styl pohybu, jsem si jistý, že ho znám. A pak jsem si toho všiml.

Ze stolu, před kterým tančila, vyčníval papír, pokreslený italskou vlajkou. Můj projet do zemáku.

,,Ty vole," ujelo mi a já si video pustil znovu.

Opravdu. Je to můj projekt.

Poppy. To ona je na tom videu. Jak jsem si toho mohl nevšimnout? Nebo takhle, proč mi to neřekla? Nebo řekla? Aspoň se o to pokusila. Bože, jsem vůl.

Složil jsem hlavu do dlaní. Viděl jsem ji před sebou. Celou její tvář, její oči. Musím ji vidět. Hned teď.

*

,,Dobrý den, je Poppy doma?" Zazvonil jsem u jejích dveří. Otevřela mi hnědovlasá žena, velice podobná Poppy.

,,Ahoj, ne, jela na prázdniny," zmrzl jsem.

,,Aha," potřásl jsem hlavou, ,,a kam?"

,,Na nějakou chatu společně s Claudií a jejími rodiči, ale kde to je, to opravdu nevím."

,,Tak děkuji, já ji zavolám," už jsem chtěl odejít, ale ještě mě zastavila.

,,To nemá smysl, nemají tam signál."

Bezva. Ale já si s ní potřebuji promluvit hned.

,,A nevíte, kdy se vrátí?" Asi si hold budu muset počkat.

,,Až na konci prázdnin," vyrazila mi dech. Doufal jsem, že se vrátí dřív a ne až za skoro dva měsíce.

,,A ty jsi její kluk?" Zeptala se mě ještě. ,,To víš, s takovými věcmi se mi nesvěřuje."

Trochu mě zarazila. V tu chvíli jsem neměl nejmenší ponětí, jak odpovědět. Chvíli jsem jen tak stál a přemýšlel. Nakonec jsem se zmohl na nějakou tu odpověď. ,,Bohužel, ne."